Když tma mluví perem

Píšu, když hlas mi zamkne se v krku,
v tichu se lámu, potichu v křiku.
Psaní je dlaní, co sahá mi k srdci,
když sama se ztrácím v tichosti noci.

Psaní je ticho, co šeptá do tmy,
je to můj způsob, jak zkoušet být.
V psaní je všechno, co jinde mě zradí –
pero mě vede, učí dál žít.

Je to můj most, můj způsob vztahu,
má nitka ven z těch zavřených dní.
Je to můj způsob, jak v sobě to mít,
když slova: „Pomoz mi“, je příliš těžké říct.

V každém z těch řádků je kousek mé kůže,
co šeptá: „Jsem tady… slyš mě, zda můžeš.“
Píšu a píšu, a z písmen si pletu
most k někomu, kdo chápe tu větu.

Když čteš to, co se uvnitř jen drží,
možná se dotýkáš dívky, co mlčí.
Psaní mi dovolí sedět Ti blíž,
aniž bych zpanikařila, že mě slyšíš.

Holka, co neumí mluvit, jen tiše psát,
texty jí chrání, když začne se bát.
Papír je bezpečí, světlo v tmách,
když srdce se rozpadá ve výčitkách.