Když tíha šeptá "co kdyby"

Někdy si přeju jen přestat být,
jako když vypneš rozbitý stroj.
Ne brečet, ne křičet, nic nechtít…
Jen… zmizet. Už vzdát ten boj.

Ale pak zas něco ve mně dýchá –
Uvnitř ta holka, co na svět si zvyká,
Vydržím další hodinu, dny, ještě jo…
jen nevím jistě, proč, nebo pro koho.

Někdy ji láká jen ticho, co trvá,
Někdy zas něco v ní zašeptá: „ještě.“
Chce věřit sobě, ale něco v ní se zdráhá –
už jednou spadla… a teď zas bojí se toho deště.

A tak ještě sedím a píšu,
skládám se znova z písmen a vět.
A v každém verši, co dýchá mou pravdu,
je malý krok do světla zpět.
Není to únik, spíš způsob, jak žít,
když všechno křičí a nechce už být.

Uvnitř mě dívka, co tohle zná.
Dlouho už neřekla nahlas nic.
Jen píše. Jen dýchá. A tajně doufá,
že jednou – snad jednou – dokáže žít.