Zámek na hlasivkách (cela z ticha)

Nejde mi o pouhou bolest,
ani o smutek beze jmen.
Spíš něco, co neumím nést,
cítím sama se v tom všem.

Na hlasivkách zámek, v hlavě z ticha stěna,
slova se rodí – ale zůstanou němá.
Snažím se mluvit, rty se mi chvějí,
pak zůstanu ticho. Zas a znova.

Ten klíč mám ve vlastním strachu.
ale vždycky vše uvízne v tichém prachu.

Uvnitř mě holka, co na svět si zvyká,
čekala lásku. Přišla jen vina.

Je to holka, co mlčí, když svět na ni zírá,
v očích má křik, ale ústa jsou šifra.

Vedle ní někdo, kdo opravdu slyší,
a přesto se slova někam skryjí.
A taky ví, že hluboko – pod vrstvou viny –
je to někdo, kdo chce být slyšen a živý.