Bez

 

Den jako šedý kámen na hrudi.

V dešti se ztrácí každý krok.

Křik utichá v hlubině samoty

a noc přichází, jak prázdný blok.

 

Kruhy bez okrajů, světlo mizí,

rozlité ticho v bezedné šedi.

Plují vlny, rozpadlé v prázdnotě.

Chycený dech mezi nekonečnem.

 

Viny stínů v rozštěpených pulzech

bloudí sami v proudech temna.

Písky času se na prstech třpytí.

Fragmenty obav v mlze zabloudí.

 

Nekonečná síť, ztraceny hloubky.

Záře nás prostoupí hvězdným rámcem.

V roztrhaném plášti světel a tmy

jsou křehké zlomy v tanci bez dechu.

 

Věčnost skrytá v prasklinách hlubin.

Slyším kroky kroků, tóny tónů.

Vše se rozpíná, zároveň ztrácí.

Beztvará vlna nemá počátek.

 

V rozpínajícím prostoru nespí šepot.

Pavučina snů, co se rozplétá tiše.

Vlnění, ticho v náruči ztracených slov

a závoj noci se rozplývá v temnotách.

 

Hlasy bez jmen v davech neznámých tváří...

Pohyb bez kroku, co hladí bez dotyku.

Vlna nese pocit, co se nevysloví.

Ztráta i nalezení v jednom nádechu.

 

Bez začátku, konce, bez ticha i hluku.

Pohyb, co nemá směr, v objetí bez hranic

se ta láska rozplývá v duši bez dechu

a věčnost v okamžiku, co se ztrácí v nás.