Řeka bez břehů

Bez deštníku uvnitř mě prší,

jako řeka bez břehů se slzy valí

Nejde je zastavit ani skrýt,

jsou jako vítr, co nechce odejít

Tichý a těžký smutek mě pohltil,

jak závoj z kamene mi dech dusí

Každý nádech je boj, každý krok stín,

světlo se jak sen ztrácí

Bojím se rána i noci,

strach mi šeptá do uší bez moci

V hlubinách tmy jsem ponořená,

kde nikdo neslyší mou tichou ,,pomoc"

I když se v náruči bokesti třesu,

a přesto tu jsem v nekonečném běsu

Pláču, protože to neumím jinak,

doufám, že jednou přijde zázrak

V tichu své duše tu sedím,

rukama své tělo objímám

Déšť všechnu bolest ze mne smývá,

snad jednou přijde chvíle, kdy budu šťastná