odraz

otřesu se zimou
do níž svítí slunce
Samota kráčí po školním dvoře

projdu kolem stromu
mihne se v duši náznak světla
asi jen odraz protějších oken

a hle, ecce! 
na stromu chvějí se kočičky
Samota propukne v zpěv

dotknu se letmo těch embryí jara
uprostřed listopadu
náznak náznaku naděje

musím je opustit
znám to - Beznaděj
procházím školním dvorem
nyní již se neohlédnu
tak jako všichni

Samota s proutkem v ruce
chladnými polibky
spraží naději v ledový troud

naděje umírá předposlední
Samota až pak