Rušná ulice

Klidný dech je cizím slovem, 
napětí prochází jí celým tělem. 
Svírá se v klubku, ruce ve tváři,
děsivé… takhle žít až do stáří.

Snaží se sdílet, že dobře jí není,
okolí vyčítá, že zase nic nejí.
Radou je vzduch - venku se projít, 
každý krok si musí ale sílu najít.

Jako by stála na ulici rušné,
všude plno lidí, davy a hluk.
Přestože stojí v centru dění, 
nevnímá vůbec žádný zvuk.

Na zem si sedá, moc touží křičet,
v žilách však koluje jen umění mlčet. 
Ruce vlasy trhají, po tváři krev teče,
nohy k zemi přibité… ha, ta nikam neuteče.

Ví, že to nepoznáš na první pohled,
na té zemi bys ale našel ji denně.
Asi nevíš, jak může to bolet,
v očích však viděl bys, ty hovoří věrně.

“Nic se neděje”, vypadá klidně, 
se smíchem i pár slov prohodí,
přesto ji bolí moc, že nikdo to nevidí.
Tělo dýchá, neumí to ale duše,
svět se dál hýbe, a to i bez ní přece.