Duše na dietě

Po bezpečí a lásce hlad,
žízeň po slovech “mám tě rád”.
Pevné objetí i přes můj vzdor,
pocit bezpečí, vedle sebe vůdčí vzor.

Hlad po uších, které poslouchat chtějí,
po očích, co skutečnou duši pozorují,
hlad po kontaktu, který snad mě nezabolí…
U diety zůstanu, strach z otravy je silnější.

Jak ozvěna v prázdném sále hlasitá,
rezonuje v mém břiše ticho, klasika.
Život můj je hladomorna tichá,
tělo dá se nakrmit, duše ale sotva dýchá.

Bezpečí, přijetí a láska? Někdy, snad.
Teď nalhávám si, že po utrpení je můj hlad.
Krev, jizvy a bolest mě často plní,
slzy a pláč podobu pokrmu pro mě mají.

Bolest slouží jako denní chleba,
co zasytí mě, když je třeba.
Když chybí chuť, proudem slz to dosolím,
žízeň krví zahnat je to, co dobře umím.

Dál si v hladomorně sama ležím,
v tichu v klubku vnitřně kňučím.
Vím, že takhle jen dále trpím,
snad se ale neotrávím.