Paní Smrtka

Když nebrečíš jsi necitelný,
když brečíš až moc jsi dramatický a přeháníš.
Když o tom nechceš mluvit, své emoce potlačit se snažíš.
Když o tom mluvíš až příliš, jsi otravný.

Je tolik způsobů jak prožít zármutek
a tolik názorů jak správně truchlit.
Avšak bolest nemá jen jeden projev,
stejně jako radost.

Tak proč cítím vinu v tichu?
A v pláči zálibu?

Říkáš “takový je život”,
protože chceš zesměšnit mou bolest?
Všichni se shodují, že to přejde,
ale jak to může přejít, když to nemůžu ani prožít?

Nekteří mluví ani neví o čem,
kéž by jen mlčeli.
I ticho je lepší než necitelná mluva.
Snaží se pochopit či zvednout náladu,
ale dělají to stejně jako slon v porcelánu.

Proč mi vyčítáte, že o tom nechci mluvit?
A pro mě tu nejste, když se chci svěřit?

Jedna velká černá díra mi v břiše zůstala.
Roste a roste až mě jednou pohltí.
A tak se vás ptám, jak se vyrovnat se smrtí?