Čekárna na nebe

Ráno vstávám.

Káva je studená,

světlo se plíží skrz zamžené sklo.

Jména přátel mizí,

některá už nikdy neuslyším,

vzpomínky cítím ve vzduchu jako prach.

 

Hodiny tikají pozpátku,

čas mění všechno, co známe.

Na lavičce starý muž hladí prázdné místo vedle sebe.

Vzpomínka se nedá obejít.

Úsměvy jsou pryč a zůstává jen prázdo.

 

Dopis od kamaráda leží otevřený.

Smích ztracený mezi řádky.

Už se nikdy nesetkáme tak, jak jsme byli zvyklí.

Čekárna na nebe plná, tváře unavené.

Někteří už ani nepočítají dny.

Systém sotva stojí.

Svět se nezastaví,

ale srdce stárnou.

 

Déšť buší na parapet,

město páchne smutkem a prachem.

Ale já dýchám,

ještě slyším svůj dech,

ještě cítím, že furt žiju.

 

Všechno ostatní pomíjí...

Mládí, vzpomínky, zítřek.

Paměť na tebe dál zůstává.

Bolest i smích už odešly,

a to stačí,

abych věděl,

že jsem tu,

že čas, byť pomíjivý,

ještě prosýpá skrz mě.