V případě nutnosti rozbij sklo

Zahalen nocí se ohlížím za minulostí,
bez naděje svírám své srdce v hrsti,
oči na stopkách, zítřek nevidím,
Slunci zář před svítáním závidím.

Prý „V případě nutnosti rozbij sklo“,
tak prasklo, co city kdysi se lesklo,
ze srdce zbyly jen u nohou střepy,
má oči pro pláč, kdo láskou byl slepý.

Slepý, neb oči se steskem utopily,
dávno tomu, co s jiskrou žily,
co halily v růžové celý svět,
kéž šlo by se vrátit o (k)rok zpět.

Krok zpět, ten však nereálný jest,
ani vpřed nevede žádná z cest,
srdce skleněné, skořápka z kamene,
vyschly studánky života pramene.