Pro dědu s kobrou

Když řeknou „Vánoce“,
ty vybavíš si dárky a jídlo —
já něco, co přejít nejde lehce,
cítím jen stres, ať už to mám za sebou rychlo.

„Grinch,“ říkají mi často s úsměvem,
já se však nezlobím, neberu to zle —
je to jen pocit, můj vlastní vjem,
s příběhem, co zabolí a ne moc vesele.

Byl tu jeden muž, jenž odešel brzy.
Ač krev jsme neměli společnou,
byl to děda, co náruč otevřel vždy,
a měl mě rád, jako bych byla jeho jedinou.

Odešel příliš brzy....
byl prosinec,
a Vánoce od té chvíle ve mně zamrzly.
Kde jindy bývá radost, zůstal stín a tichý konec.

Mějte mě klidně za tu, co nemá ráda Vánoce..
je mi to jedno, co myslíš si o mě.
Ztratila jsem člověka, který mě miloval nejvíce,
zůstaly jen vzpomínky a tichá bolest ve mně.

Dědo, byl jsi světlo mezi zvířaty,
tvá laskavost neznala hranice lidstva.
Když se teď procházím těmi místy,
myslím na tebe a navždy na tvá slova.

„Babulenko moja,“ dodnes to slyším,
jako by to bylo včera — ukončené...
tolik let už uběhlo, a já zas brečím.
Ty se nevrátíš, ale naše Kobry zůstanou spojené.

Jacksi. Pro tebe dědo