sonet o tichu mezi slovy

V jeho hlase zní jen chladná ozvěna,
když dívka mluví, on ji neslyší.
Snaží se marně, je v tichu ztracená,
už ani ticho ji neutěší.

Je jak listí spadlé, v nitru bdí jí strach,
listy už zvadlé a polámané.
Nevidí v nich barvy, jenom prach,
jen prázdné věty umlčené.

A přece dál předstírá a doufá v plamen její,
který nevyhasne do konce jejích dnů.
V ní roste hlas, kde myšlenky se chvějí.

A nebude se bát svých vlastních snů,
On zůstane v tichu, které stvořil sám
a ona půjde dál… už bez jeho bran.