Celá číslo 15

Cela číslo 15

 

Sedí v prázdném pokoji.

Jen ona a čtyři stěny.

Chce mít jistotu, že to ustojí,

jenomže tady žádná jistota není.

Objímá ji chladná temnota,

kterou trochu prosvětlí přesvědčení,

že se radši sama vzdá svého života,

než aby přispěla k zabíjení.

 

Kdy naposled spatřila sluneční svit?

Či jiné místo než terezínskou pevnost?

Má tady vůbec smysl žít,

nebo je lepší odejít na věčnost?

 

Celým ženským blokem se line odporný pach.

A když se jdou koupat,

odvrátí hlavu, aby neviděla,

jak s černou pistolí proti zdi střílí šílený vrah

s cílem proměnit partyzánky v mrtvá těla.

Ona totiž ví, že to samé čeká ji.

Protože trest smrti dostal každý.

Jenomže ona se nebojí,

vždyť přece bude žít navždy

prostřednictvím svých činů,

co měly zastavit vraždy.

Bojovala proti zločinu.

 

Jednoho dne při nástupu

ji z řady vytáhl Němec.

Mrsknul ženou do bláta a užíval si její potupu,

načež ji postavil před hotovou věc:

„Tahle… svině, milé dámy,

proviněná akcemi proti árijské vznešenosti,

půjde dneska k soudu s námi.

Potom naši střelci dostojí své povinnosti!“

 

A tak vstupuje vězeňkyně

vstříc nezvratnému osudu

do nepřátelské soudní síně.

Jako jedna z mnoha padlých za svobodu.

 

Celý proces je hloupou formalitou!

Vždyť ani nemá žádnou šanci.

Mosazná střela se stává realitou

seslanou samozvanými branci.

 

Po dlouhé noci za rozbřesku

stojí zcela sama

u zdi na vyvýšenému popravišti.

Dostane pásku přes oči a pak se ozve rána.

Ještě slyší, jak kulka vzduchem sviští,

než se skácí k zemi v krvavém tratolišti.

 

Zabili další odbojářku.

Netuším, jak se jmenovala.

Byla vymazána, tiše, bez nářku,

jediná věta po ní nezůstala.

Jen pár slov o tom,

že přežívala v cele číslo 15 na samotce.

Ta neznámá popravená,

kterou nezlomili ani v nejhorší kobce.

Smrt pro ni nic neznamená.

 

Všichni jako ona totiž žijí dál.

Ne jako kámen na hřbitově,

ale ve skutcích, co každý z nich vykonal,

a co se promítají i v dnešní době.

Jsou tady stále – ve svobodě.