Hrana

Víš o pádu, který ještě nepřišel,
víš, co bude, i když ten fakt ti ještě nedošel.
Už je to jasné, přítomnost to však ještě neví,
v tom právě vězí kouzlo té hrany.
Ta vteřina dlouhé roky trvá,
jen aby bylo jasné, že ta další…
ta se už zastavit nedá.

Voda si stále drží svůj tvar, i když sklo už je převrhlé,
nejdřív slyšíš jen křupnutí, než jdeš pod led trvale.
Dosáhls vrcholu a koukáš dolů, zhoupnutí zpět teď přijít musí,
sousto se v krku zaseklo, ještě nekašleš, ale už tě to dusí.
Klikatý záblesk se nebem nese, hrom přijde hned v zápětí,
míč ti přímo na hlavu míří, nejde to změnit, tak už jen čekáš v napětí.

První kostka už pomalu padá,
zbytek domina to postihne taky.
Přesně to jsou ty momenty, které trvají nejdéle,
když ještě neprší, ale už jsou vidět černé mraky.

Výstřel ještě nezazněl, ale spoušť už je stisknutá.
Léky z plné dlaně už jsou pryč, teď jí kloužou do hrdla.
Mělo to takhle být, nejde to vzít zpět.
Už je rozhodnuto, že končí její svět.