Když srdce nechce hrát

Na trávníku zas píšťalka zní,
všichni jdou vpřed — zas ten náš sen.
Já v kopačkách váhu světa mám,
a v hlavě tisíc cizích žen.

Míč letí, srdce krátce vzplane,
to staré kouzlo, dech i cíl,
jenže než smím to štěstí vzít,
myšlenky pálí, jak by síl.

Tým slaví gól — já hlavu sklopím,
všichni se smějí, já chci spát,
ne z únavy, spíš z prázdné duše,
co už neví, proč má hrát.

Vím, že bych mohla víc a líp,
že umím víc, než dneska dám,
jenže když doma ticho křičí,
všechen klid se ztrácí v tmách.

Trénink bolí, ne tělo — hlava,
každý pokyn jak úder zní,
a srdce říká: "To není pravda,
vždyť fotbal býval vysvobozením!"

Byl pro mě domov, dech a cesta,
když slunce pálí, když je tma,
učil mě víře, pádu, vstát,
a vědět, že nic není, tak jak se zdá.

Dal mi přátele, smích i sílu,
i první sny, co v srdci mám,
jenže dnes, když koukám vzhůru,
ptám se, proč už nevěřím sám.

Když slaví tým, já stojím stranou,
ač vím, že jsem kus cesty šla,
v očích mám slzy, co mě nutí padnout,
a ticho, které všechno vzalo.

Moje hlava nechce ztichnout,
v ní válčí klid a hrdý sen,
každý zápas jak poslední noc,
každý výdech — nový den.

V sobotu možná přijde konec,
možná spíš klid, co dlouho chci,
možná se ztratím z hřiště někam,
kde znovu dýchám bez hranic.

A přesto, když si obuju kopačky,
vím, že mě srdce zradí zas,
vždyť fotbal není jenom hra,
je to kus duše — můj tichý hlas.