Paní zima

Paní zima

Dotkla se,…

posledních rudých květů.

Pokorně hlavu sklonily,

pod její dlaní.

Na skle, na kalužinách,

obrazy z jiných světů,

maluje mráz,v nichž třpytí se,

úsměv chladné paní.

Tam, kde kvetly kopretiny

a slunce sladkost dalo jahodí,

kde skřivan písní vítal nový den,

je pusto a kdo nehladoví, nechodí…

Opatrně našlapuje, kdo musí,

v bělostných stopách,co rychle mizí,

jen stěží rozeznává zem.

Se srdcem z ledu,umí být krásná,

v mrazivém objetí, umí milovat.

Je tichá, paní v bílém,

kam oko dohlédne, vše skrývá její šat.

A kdo nebojí se,od ní polibků se dočká.

Třeba i Ty, když nastavíš ji tvář…

Teď neuhýbej, zůstaň chvíli stát,

jen oči přivři… padá první vločka.