Naděje

Co je to naděje? - ptám se stále, dnes a denně.
Vím jen, že je to něco, co potřebuje člověk na dně.
Je to snad věc, pocit, čí víra?
Nebo jen vědomí, že to neumírá?

Pro někoho je jako naděje,
semínko, které když zaseje,
dobré plody přinese mu.
Zda dříve, či později - to neřekne mu.
Pro někoho odvaha, jak jít za svými sny,
tou cestou vždy se dát a nebát se tmy.
Pro jiného něco, co se nepotřebné zdá,
ale vzápětí zjistí, že bez naděje vše uvadá.

Já vidím naději v slunci, které každé ráno vstává.
V růži, každé květině, která další rok kvést nepřestává.
V čerstvém jarním vánku, který si hraje s mými vlasy,
s tím co se stane zítra, starosti vůbec nedělá si.
Naději vidím v dětských očích, které lhát neumějí,
ty, pak v jasných a slunných barvách ožívají.

Modrá prý barva naděje je,
jak malá říčka, která vše očišťuje.
Pro mě je naděje malá jiskřička,
ale pokud v ni věřím, už není maličká.
Dokáže i dobrým ohněm být,
tím, který umí srdce zapálit.
Zapálit, ale nespálit, jen dodat větší sílu,
kterou potřebuji k dalšímu dílu.
Dalšímu dílu života svého,
někdy zdá se - ztraceného.

Ale ne, ztracený není, protože když naději mám pak vím,
že všechny věci se ubírají stále směrem svým.
Směrem, u kterého nejdřív nedohlédnu k cíli,
pochopit ho a jít tím směrem, chce velkou trpělivost a píli.

Naději vidím v lásce pravé,
takové, kterou zloba ani nenávist neodvane.
V lásce, která všemu statečně čelí,
věří si a ani smrt ji nerozdělí.

Naděje pro každého jinou podobu má,
jedno ale zdá se, pro všechny společné má:
je maličká ze začátku, takřka nepatrná se zdá.
Chce to jen počkat, víru svou neztratit,
a tenhle „drobeček“ má moc vše v dobré obrátit.