Anotace: Jedna z mých prvopražských depresí (aneb mladé děvče z hor poprvé natrvalo v Praze nestačilo kulit oči)
Už se mi nechce plakat
Co je to za svět,
kde bloudím jak stín,
barevný stín jehož nevidí,
co je to za zem,
kde žít se má hned,
a kdo tu chce žít ten zabloudí.
Co je to za lidi,
míjí mne stálě,
lhostejné pohledy do očí,
co je to za loutky,
bolest nevidí,
jiskra jim v hrudi neposkočí.
Co je to za city,
jsou mi tak cizí,
vpálené odznaky pod kůží,
co je to za skladbu,
lež tvoří noty,
toho kdo naslouchá usouží.
Co je to za lásku,
podivně prázdnou,
přítel přítele pozardousí,
co je to za stesk,
nevydá hlásku,
žijící lidé vzpomenou si.
pražské depce děkuji za krásnou báseň a jsem rád, že už to přešlo:-) ST
13.03.2012 10:16:55 | kočkopes
Ta básnička je starší, teď už jsem si zvykla. Na každou změnu si člověk buď zvykne nebo ji nikdy nepřijme. Jsem ráda, že se líbí.
13.03.2012 19:53:01 | Větroplach
Jsem rád ,že jsi zvyklá a těším se na další básně:-)
14.03.2012 08:28:40 | kočkopes