Jsem zpátky...

Nemůže spát, sotva teď dýše,
Ostrý hrot jí do duše píše
Hněvivá slova, výtky a žal:
„Kdo ti je ukradl? Tak kdo ti je vzal?!
Proč vzdala ses toho, co dělá tebe tebou,
Proč tvá slova už nehřejí a jenom mrazivě zebou?
Z jakého důvodu vzdala ses veršů svých?“
Každý z těch výroků vzpomínkou dých…

Zrak spočnul jí na brku husím:
„A proč by ne? Znova to zkusím!“
Vetkla si brk mezi prsty jak hřeben do vlasů,
Zachvěla se jak nemocný čekajíc na spásu.
Už zapomněla na ten pocit, co z veršů sálá,
Myslela jen na věci, kterých se vzdala.

Teď však upustila od své naivní touhy,
Poznala, že život není natolik dlouhý,
Aby jej prožila v dychtivém čekání
Po vroucí lásce, po troše uznání…
Radši dovolila rýmům po řádcích plynout
A duši básníka zas se sebou nechala splynout…