Ze sklenice upíjím

Kapky rosy stékající až na okraj svého bytí,

stejný osud odehrál se i uvnitř mého pití,

svět právě prožívá zvláštní přeměnění,

při kterém s hlubší temnotou se sám stává jasnější.

Slucne již dávno vykreslilo barevné obrazy v dáli na kopcích,

mysl si již zachovala představu tohoto kraje,

tráva znovu vzpamatovává se po zdejších ovcích,

a přesto to tu zde má mnoho kroků do ráje.

Iluze o ráji však byla odložena,

vždyť i Adam pochopil, 

že každý ráj má hranice dotknutelna,

bohužel však pozdě a tak za to zaplatil.

Odkládám prázdnou nádobu umělé inspirace,

kapky již dávnou jsou ty tam,

odcházím a mysli klidu dopřávám,

naštěstí přesvědčen jsem, že vrátím se.