Za to, že jsme byli

Víš, občas bych Tě chtěla …

uspíšit…

cítím však,
že tohle není třeba,
důkazem mi vesmír,
jež zpečetil svá slova,
malou světlou planetou,
na které baobaby,
a ten, komu věčně vlaje šál,
své tři sopky vymetá.

Každé nové ráno,
neb člověk nikdy neví…

Jsi jako konfeta
a občas zazáříš mi do tmy,
když zrovna Bůh,
zaneprázdněn víc,
než aby vnímal drama,
mých přebytečných slz,
rozsvěcuje svíce.

Možná jsem prokletá
a příliš věřím tichu…

Stále Tě slyšívám,
stále Ti naslouchám.
Ulpěl jsi ve mně...

Jsi poryv větru,
jemná melodie houslí,
starý zenový příběh…

Jsi má samota…

a mně se chce,
kolikrát tak křičet…

Víš,
co my vlastně o životě víme,
jednou nás stejně vítr rozmetá
do všech světových stran…

a pak?

Pak nic,
jen ticho po pěšině
a sklenka dobrého vína,
za to, že jsme byli…

na těch pár chvil živi...