Zloba

Žena stále vrčí, že mi úd nestojí,
prý se její mušle dlouhý čas už bojí.
Mele stále pantem, proč jsme ještě svoji,
když ji můj pinďourek vůbec neukojí.

Já vím, že jsem mužský s pokaženou zbrojí,
proto parohy teď, visí mi v pokoji.
Zloba ale sžírá často duši moji,
dvě ozdoby nyní, visí mi v pokoji.