Cyklus vraha

Anotace: čtrnáct básní napsaných před nedávnou dobou během jedné hodiny v uměleckém zápalu tvořících jeden krátký cyklus...

Dlouhá noc

 

Krvácíš

Do peřin

Sedím v okně

A neposlouchám tvé vzlyky

Sleduji vločky

Snášející se na město

Už mě nic nezajímá

Ztratil jsem cit

Tvá noc je dlouhá

Sedím v okně

S pohledem upřeným do dáli

A přemýšlím

Hledám uvnitř sebe

Sebemenší pocit

Který by byl pravý

Ne pocit, který cítím jen proto, že bych jej cítit měl

Nerozumíte

Vím to

Cítím to z vás

Stejně jako pach krve v pokoji

Převaluje se mi v chřípí

Těžce, nasládle

Pach mědi

Obracím hlavu k posteli

Snažíš se skrýt pod záhyby peřiny

Možná by mi po tváři měla kanout slza

Hodila by se

Ale nekane

Realita není zábavná

Moje city jsou mrtvé

Tvá bolest ani slzy to nenapraví

Vstávám a jdu k tobě

Tvá noc bude dlouhá

 

 

 

Násilný akt

 

Proč?

Mohl bych se ptát

Já však mlčím

Nestojím o odpověď

Stejně bych ji nedostal

Tak dál pokračuji

Slyším tvůj křik

Bohužel

Mě však nezajímá

Jako vše ostatní

Je to možná trochu moc

Trochu dekadentní

A nenormální

Ale mé city vychladly

Jako vyprchává teplo z mrtvého těla

Se zasmušilým výrazem

(možná trochu zklamaným, či unaveným)

Ukončuji tvůj nářek

Ani tohle nezabralo

Mám dojem, že mé oči musí být mrtvé

Beru tě za ruku

A táhnu dál od cesty

Necháváme za sebou krvavou stopu

 

 

 

Myšlenky vraha

 

Násilí se stupňuje

A pořád nic

Nic mi to nedává

Pořád stejný výraz

Pořád ta zasmušilost

Jen oči vypadají víc unaveně

Utahaně

Čekám, kdy se něco změní

Ale pořád se nic neděje

Možná bych měl přestat čekat

Možná není ani na co

Nic nepřijde

Nic přijít nemá

Hladím tě po vlasech

Jsou slepené krví

Než život vyprchal

V kapkách slz

Stihla jsi se pomočit

Je otázkou zda strachem, či bolestí

Možná obojím

Nemám ti to ani za zlé

Prostě to potom utřu

Svou roli jsi splnila, stejně jako já

Nebylo to osobní

Prostě se to stalo a nic víc

Děkuji za spolupráci

Uvidíme se v pekle, až mě budeš mučit za mé činy

 

 

 

Pocit chladu

 

Sedím u okna

A kouřím cigaretu

Venku sněží

A v mé hlavě je pusto

Přestal jsem přemýšlet

Už dělám jen to, co se mi řekne

Co se ode mě čeká

Co kdo chce

Jsou to krátké pauzy v jinak bílém šumu

Jediné, co cítím

Jsou mé ruce

Cítím v nich chlad

Mrtvým pohledem vzhlížím vzhůru k obloze

Je noc

Nic nevidím

Jak typické, nic nového

Připomíná mi to paralelu s mojí budoucností

Nikde nic

Odklepávám popel z cigarety

Lidské tělo je teplé

V něm by se mé ruce jistě zahřály

Škoda, že se mi dnes nechce zabíjet

 

 

Zlom

 

Pořád to samé

Bílý sníh

A stopy v něm

Vedou vpřed

Pořád tomu nerozumím

A pořád mi to je jedno

Tak vykračuji ve stopách

Už je na dohled

Je to jako zaměstnání

Člověk to musí dělat, aby mohl žít

Nic jiného nezbývá

Nepřináší to radost

Je to nutnost

Jako dojít si na záchod

Je trochu náledí

Proto jdeš pomalu

Já na to nehledím, můžu jen spadnout

Nebo to už snad víc nejde?

Lépe tě doženu

Otáčíš se, slyšíš moje kroky

V pozdravu dotknu se krempy klobouku

A druhou rukou se po tobě oženu

Padáš do sněhu

Stojím nad tebou

Hledíš na mě

Vystrašená

Stisknu pevně zuby

Tohle už mě nebaví

Otáčím se a odcházím

 

 

 

Čekání

 

Ubíhá mi čas

Vím to

Protože nechal jsem ji žít

Brzy si na mě počkají

Škoda

Mohl jsem něco stvořit

Něco, co by člověk nezapomněl

Ještě bych to mohl napravit

Zanechat po sobě stopu

Sedím, hlavu podepřenou rukou

Hledím do nikam

Myšlenky se mi přerušují

Spánek je nekvalitní

Nezůstalo mi vlastně nic

Tak si pro mě přijdou no a co

Jestli mě tak moc budou chtít, ať si poslouží

Možná se to zlomí právě teď

Až zaklepou na mé dveře

Třeba mi to pak celé dojde

A tenhle nepovedený sen skončí

Vzbudím se z něj do reality

Pod tíhou svých hříchů

Ani nevím, kolik toho mám na svědomí

Přestal jsem to vnímat

Nevím, nakolik mohu věřit své paměti

Jen ať přijdou, počkám na ně

 

 

 

Dlouhé čekání

 

Něco je špatně

Nepřichází

Čekám na ně

A oni nikde

Už to trvá moc dlouho

Aby to byla náhoda

Asi jim o mě neřekla

Asi neměla co říct

Byla tma

Měl jsem klobouk

Asi mi neviděla do tváře

Mám to brát jako znamení?

Mám snad pokračovat dál

K něčemu většímu?

Odklepávám popel z cigarety

Už ani ty mi nepomáhají

Je to taky už jen zvyk

Stejně jako vše okolo mě

Spousta zvyků na hromadě

Které drží mě v kupě

Drží mi můj lidský zjev

Kolem projíždí policejní auto

Že by?

Jestli nastal čas, ani se nebudu bránit

Nezastavuje, na konci ulice se otáčí a pomalu jeden zpátky

Sleduji ho

Auto mizí za rohem

Zase nic

 

 

Stereotyp

 

Nic už mě nezajímá

Vše mě dusí

Obtěžuje

Zatěžuje

Vysává mi poslední zbytky sil

Už jen ležím, nebo spím

Možná bych měl jít ještě někdy ven

Na vzduch

Rozchodit to

Občas to jiným lidem pomáhá

Třeba bych mohl zase někoho potkat

A zkusit, jestli se tentokrát něco nestane

Možná by nebylo na škodu

Napsat dopis policii

A ulehčit jim práci

Našli je vůbec?

Co když pořád leží pod sněhem?

Ne, že bych je uklízel, ale poslední dobou často sněží

To je hloupost, museli najít aspoň jednu

Z těch…kolik jich vlastně bylo

Mnu si čelo, nevím přesně

Splývají mi jedna s druhou

Bylo jich víc než jedna?

Nebo byla jenom jedna?

A ostatní jsem si vysnil?

Vyhazuji cigaretu z okna, ve kterém sedím

 

 

 

Další delikt

 

Mračím se na ni

Nejsem si jistý

Neucítil jsem teď něco?

Nějaký cit uvnitř sebe?

Očima kloužu ze strany na stranu

Asi se mi to jen zdálo

Podívám se jí do očí

Nic

Potáhnu nosem, je zima

Sníh mě studí do kolen, klečím v něm

Nevím, jak dlouho tu jsem v téhle pozici

Ani jestli kolem někdo neprošel

Napřimuji se

A hledím na ni

Koušu se do jazyka a přemýšlím

Přesněji se koupu v bílém šumu

V zamyšlení našpuluji pusu

A vousy nad rtem mě polechtají na chřípí

Měl bych si je zastřihnout

Otáčím se a mířím domů

Cestu nevnímám

 

 

 

Větší kalibr

 

Možná by to chtělo něco….

Něco jiného…

Ale co?

Podívám se přes střechy domů pryč

…větší kalibr

Skláním hlavu

Právě stojím před morálním dilematem

Možná ještě nejsem ztracen

Jinak bych teď neváhal

Zaměřuji se na ten pocit

Proč váhám?

Uskutečnění většího kalibru…

…je technicky náročné

Je potřeba vybavení

A vybavení není zdarma

Záleží jaký kalibr bych chtěl provést

Může jít o akci masového rázu

Nebo více akcí následovaných v krátkém pořadí za sebou

V rozmezí minut

Maximálně desítek minut

Zase koukám přes střechy domů

…to by nebylo tak náročné

 

 

 

Temný skutek

 

Sleduji

To všechno jakoby z povzdáli

Ač jsem v centru dění

Tohle se mě netýká

Ne mé duše

Těla možná

Davy lidí se shlukují

Snaží se dostat co nejblíže

Nasát pach krve

Sleduji je z bezpečné vzdálenosti

Nijak se mě to nedotýká

Ve tváři zasmušilý výraz

Jde to mimo mě

Slyším výkřiky překvapení

Výkřiky bolesti

Nevím proč

Snad protože to bylo už jedno

Snad protože jsem doufal

Že to jedno nebude

Že to něco změní

Snad protože jsem snílek

Možná jsem doufal

Že krajní řešení to vyřeší

Pokud ano, pak jsem zklamán

Někde uvnitř

Měl by tam ten pocit být

Pokrčuji rameny

Přivírám víčka

A pomalu se obracím vzad

Lidé mi ustupují

A já kolem nich procházím

Když vidí krev na mých rukou

Zděšeně zakrývají si ústa

Mé snahy jsou zbytečné

 

 

 

Po(s)té

 

Je to zvláštní

Nikdo mě nezastavil

Nechali mě odejít

Byli tak moc vystrašení?

Nebo jim to bylo tak moc jedno?

Nepřekvapilo by mě ani jedno

Jdu dál

Moje velké vystoupení započalo

Zvolňuji krok

Mračím se

Pomalu zastavuji

A mračím se čím dál víc

Nějak tomu nerozumím

Proč to všechno?

Proč to dělám?

Vím, že mi to nepomáhá

Na začátku to byl pokus

Chtěl jsem zjistit, zda umím ještě něco cítit

Zda jsem uvnitř tak moc mrtvý, jak si myslím

A pak…?

Natáčím hlavu v zamyšlení do strany

…stal se z toho zvyk?

Nebo jsem to dělal jen proto, že mi nikdo nezabránil to dělat?

Škrabu se na spánku

Krev mi ulpívá na tváři

Mnu si vousy

I ty jsou teď krvavé

Proč…?

Z myšlenek mě vytrhuje policista

Stojí deset kroků ode mě

Něco mi říká

 

 

 

Ironie

 

Tak takové to je?

Jsem trošku zklamán

Čekal jsem to jiné

Ale možná jsem pochopil

Dokud nemá člověk plán

Život ho nechává být

Ale když má plán, život zakročí

Každopádně, jak říkám, jsem zklamán

Čekal jsem, že když budu umírat, budu cítit aspoň něco

Že to bude jiné než můj život

Ale neliší se to

Možná protože jsem byl už dávno mrtvý

Pořád cítím chlad na rukou

A je to zvláštní, protože si jimi držím ránu, ze které krvácím

Ta krev by je měla trošku ohřát

Převaluji se na záda a koukám na policajta

V ruce drží pistoli a tváří se vážně vyděšeně

Cítím, jak zvedám obočí

Pak se na něj zašklebím

Policajt zbledne ještě víc

Asi to musí vypadat hrozně

Úsměv mi pomalu mizí z tváře

Nepamatuji si, kolik jsem jich dnes dostal

Byla jedna, nebo jich bylo víc?

A kolik jich bylo celkem?

A kolik čeho?

Přemýšlím usilovněji

Proč tu ležím?

A proč krvácím?

Očima u toho rejdím ve svém zorném poli

Pak se podívám znovu na policajta

Já…nepamatuji si, jak jsem se do téhle fáze dostal

 

 

 

Epilog Smrti

 

Chudák malý

Už to má za sebou

Umřel celkem rychle

Teď už jen pyká za své hříchy

Na jiném místě

V jiném čase

Budou ho mučit

Za jeho činy

Jako by toho nebylo dost

Život ho mučil dost, už když byl živý

Život ho k tomu dohnal

Život ho trestá za cestu, kterou mu sám vybral

Spravedlnost není jen slepá

Spravedlnost je hlavně na odstřel

Byl z toho nemocný

Bohužel na jeho nemoc není lék

Vlastně byl nesvéprávný

Zahnaný do kouta

Nu což, nevadí

Odpyká si svůj trest

A pak se uvidí

Možná potom dojde jeho duše pokoje

Čas však kvapí

Je třeba vyzvednout další duši