Anotace: Jsou věci, které nejdou spravit - když se jednou rozbijí, tak už jsou zkrátka nenávratně rozbité. Není-li z jakéhokoli důvodu možné rozbitou věc nechat být a zapomenout, můžeme se alespoň naučit s těmi střepy zacházet tak, abychom se o ně nepořezali.
Vzpomínka na to
 jak chodila jsem bosa po sněhu
 najednou už nestudí
 
 už nepolykám horké jehly
 vyprahlým hrdlem
 
 
 bolavé oči mohu zavřít a slzy nechat téct
 tentokrát už tím správným směrem
 (ne dovnitř ale ven)
 
 
 Říkali mi
 "výpadek proudu" ale
 v žilách už zase proudí elektřina
 a obzor vykvetl javorovým sirupem
 
 už nejsem měsíční slunečnicí
 a mohu tryskat
 
 jsem vlastně vděčná
 té dokonalé synchronicitě
 
 
 Možná i moje záda
 jednou nadechnou se
 a ze svých strachů udělám si stínohry
 
 je to posun vpřed
 a tak nejde o to zapomenout
 ale
 
 odpustit
Krásná, moudrá báseň s duší, ve které se až prapodivně nacházím a ze které si s tvým dovolením něco odnesu a uschovám, abych si to mohla v horších chvílích připomenout. ST víc než zaslouženě. ;)
10.04.2013 23:09:39 | Sýkorka07
Nevím, na kolik jsem objektivní, ale u mě to prochází. Výhrady mám k 8. verši, kterej je podle mě moc deskriptivní, což je dokonale zvýrazněno těma závorkama, nicméně u tebe je to častej jev, takže nad tím mávám rukou.
25.01.2013 07:02:09 | DracoMalfoy