Básně- 16 let

Anotace: Básničky z období mých 16 let.

Sněhové vločky tající polibky tichému ránu říkají,jak rychle se hvězdy ve slunci ztrácí.Jak voní sněženka,když z nebe poprchává smích?Víš,kdy se rodí růže?Kdy smíme a nesmíme být?Pro tyhle chvíle z oblaků chtěl jsem v jarním dešti stát,žil jsem si svůj příběh,tak trochu potají,když potom celý zmámený zas ztratil jsem cestu domů,začal se na mě ze stromů snášet bílý sníh.

Je mým osudem,abych se celý život trápil?Jsem tu snad od toho,aby mý oči plakaly a mý rty křičely?Nikdo neslyší nářek mého srdce,nikdo nevidí mé opuchlé líce,nikdo nedokážeš mojí bolest pochopit,nikdo si nenechá nic vysvětlit,nenávidím tenhle svět!Ptám se Boha,je to všechno,co se stalo dosud,jenom krutej a prokletej osud?!

Proklet jsem a mé prokletí je samota,smutný jsem,můj smutek je zlá nota,živ jsem,však žít neumím,sám jsem a jinak to nevidím,mé srdce je stále prázdné,však netuším kde to vázne.Proč nemůžu milovat?Jen chci,aby byla láska v mém srdci,to toho tolik nechci přeci,nebo toho snad chci moc?Tak smím milovat a když ne tak proč?V mém srdci je stále prázdnota,má duše je stále prokletá,má mysl v lásku nevěří,však až ji pozná tak uvěří.Kdo zkusí rozveselit mojí duši,jaké zažívám utrpení,kdo tohle tuší?kdo mi pomůže se přestat mučit a začne mě lásce učit?

Jediný večer,jediný den může navždy změnit tvůj život,jediná noc,navždy zničí tvůj svět,jediné ráno,jediné probuzení navždy se ti ztratí,jediný polibek,jediné pohlazení rozžehne oheň...

Na jaře vzkvétá všechna krása,slunce,vzduch i řeka jásá,lilie voní,narcis se houpe v šumu vánku,květiny rosu roní a nemají chuť k spánku.

Má bílou hůl a ťuká si s ní do chodníku,ten nikam nespěchá,ví z života vlastně jen půl,zná ho jen zvrchu,takový je už asi osud člověka,ten jeho svět je pro něj pořád jenom černý,zná ho jen podle tónů a zvuků,zůstane navždy té bílé hůlce věrný,a tak by mu měl každý podat pomocnou ruku,nevidí slunce,co hřeje,cítí jen jeho teplo,nevidí ptáčka,jak pěje,nevidí oheň,ani světlo,je poloviční ten život jeho,všechno jen napůl vnímá,a přece si života svého váží,i když ho víc z té stinné stránky zná,jeho oči jsou vyhaslé a bez života,má smutnou pobledlou tvář,a proto každá jeho vyřčená věta,nebude nikdy mít tu pravou životní zář,jeho ústa,když k nám mluví,nemají veselý tón,má v nich svůj příběh ukrytý,má v nich,všechno,co prožil,co musel v životě opustit,co musel doslova obeplout,proč musí být jeho oči němé,proč někdo má štěstí a jiní jen trpí a proč každý mu všechny krásy světa vezme,proč musí být lidé slepí?Ať život všechno spravedlivě rozdělí,pro každého od všeho kousek malý,aby všichni lidé mohli být veselí,aby se všichni upřímně smáli,aby bylo těch bílých hůlek,stále méně a méně a celý svět byl plný jen veselých očí,aby bylo málo trápení a smutných chvil,i když by to občas každý snes,aby se každý mohl usmát a říci jednou : " Živote,hezký jsi byl,nebyl jsi,jak se říká pes."

Svět je můj kulatý míč,tak chyť si ho,chyť,než uletí nám pryč,chyť si ho,chyť,dokud na něj dosáhneš,pak,až zestárneš,už ho nechytíš,teď pálí mě můj věk jako bič,ty doby,kdy mě bylo 10,už jsou dávno pryč,teď konečně už můžu všechno sám,jsem svého štěstí strůjce prý pán,už můžu jít na filmy s hvězdičkou a nemusím se bát s malou dušičkou,co pro mě dřív bylo zakázané ovoce,můžu si teď dopřát víc a to z plných plic,ale teď už nic z toho mi neláká,radši mám loudavou chůzi tuláka,a vnímám víc,čeho jsme si dřív nevšímal,a nechápu proč sem se tenkrát všemu někdy smál,už jinak žít mi velí můj věk,a já cítím ke světu velký vděk,čemu mi naučil,co mě dal,i když jsem mnohé poztrácel a lecos mě vzal,ale tak už to na tom světě chodí,všude je život a všude žijí lidé,někomu štěstí neustále klape,jiný kolem něj jen slepě tápe,nemůžou mít všichni všeho moc,a jiní zas z ničeho nic,každý má kousek pro radost,jenže někdo míň a někdo zas víc,jen jeden život, však můžem všichni žít,ať je to tulák nebo král,jednou tam každý stejně musí jít,i kdyby plakal nebo se smál,a to je ta spravedlnost Boží,která platí bez rozdílu,pro všechny.

Dnes už vím jednu pravdu a je to pravda smutná,že člověk stárne,hned,jak se narodí.

Víte,co je to válka,to slovo,jež se na rtech tak chvěje?Volá na nás dálka,a smutný větřík věje,proč dnes je země červená,proč dnes je země rudá?Někomu je válka vzdálená,jinému zas válka do srdce bodá.Jaké jsou znaky války?To přece každý ví,mrtví lidé a tanky,to slovo mi tak bolí,košilka bílá je rudě zbarvena,je to košilka malého miminka,matka jeho celá ztrápená je,miminko už neožije a ona s ním už více nebude na světě...

Svět je plný dětských očí kouzelných,svět má mnoho cizích slůvek i nám vzdálených,svět je všude,svět je barevný a také kulatý,svět je prostě celý takový strakatý,svět je duha i slzy pálivé,svět je touha a lásky vzdálené,svět je jedno teplé slůvko-máma,svět je pohádka známá,svět je miminko právě narozené,svět je vlastně vše,co je nádherné,je to kulatý,strakatý míč,svět nám nikdy neuletí pryč,svět je všude na jihu i severu,a plný radosti i malérů,má svoje tajemné příběhy,svět je město,louky,květiny,svět je teplé hnízdečko domova a ne každý to místečko má,ale i takové jsou už zákony života,život je někdy zkrátka krutá odplata.Je život radost či zklamání nebo snad odvaha či strach?Možná i krůpějka poznání a každý má život vepsaný ve hvězdách.Svět je příjemný déšť studený,svět je jak rozprostřený pestrý koberec,zdá se mi,svět by měl být plný lásky a naděje,ale ono to tak vůbec není,a já doufám,že se to změní,svět jsou růžové kvetoucí stromy,svět jsou ulice,lidé,domy,svět je sluníčko sedmitečné,svět jsou vzpomínky věčné.

Chtěl bych milovat,nemám koho,chtěl bych se radovat,nemám z čeho,chtěl bych být šťastný,nemám s kým,nechci být už sám co s tím?

Když člověk šťastným není,jeho život se velmi změní,barvy blednou,hudba utichá,z krásného smíchu upadá do ticha,po tváři stékají mu slané slzy,vše špatné,co udělal,ho velmi mrzí,chce napravit své chyby,ale jsou to jen slova,jenom kdyby...

Chlapec smutný se ke knížce upíná,sní o krásné princezně a sladce usíná,ráno se probouzí do dalšího rána,do dalšího snění se otevírá jí brána,mezi lidmi je jak šedá myška,před trápením ho chrání knížka,je sám a upíná se na své snění,kdy ho potká to pravé probuzení?

Červánku nade mnou se skláníš v barvách líbezných,měsíc uzavírá denní brány a ty se probouzíš,jako bys blizoučko teď stál,o starý strom se zlehka opíral,červánku z mlžných par.

Kdo dokáže svým citům poručit,kdo dokáže druhého láskou umučit,kdo nelže v dnešním století,kdo není jen něčí prokletí,kdo už ve svém životě opravdu miloval,kdo zadarmo druhým něco daroval,kdo ve svém životě už brečel,kdo někdy prosil a přitom klečel,kdo nad mým hrobem bude stát?Kdo odpovědi na tyhle otázky může mi dát?

Paprsku světla v temné kobce,proč tě nemůže mít každý kdo chce?Kapko vody v lidské poušti,s tebou vše začíná i končí,stále tě hledám,existuješ vůbec?Lásko?

Proč mě nikdo neobejme,proč mě nikdo nepohladí,proč mě nikdo nepolíbí,proč mi nikdo nedá růži,proč mi nikdo nedá lásku?Proč?Proč?Tak proč?

Chtěl bych být řeka,nespoutaná,dravá,chtěl bych být šelma,divoká i hravá,co se ke mně hodí?Moře,co mám rád,i slunce,co mě hřeje a opálí mě kus zad,chtěl bych být květem,co nikdy neuvadne,tak proč v mojí ruce každé kvítko chřadne?Co mám rád asi?Procházky,vzpomínky,povídání si u sklenky,chtěl bych být pták,co svobodně si lítá,do výšin,do oblak,ve větru se zmítá.Co mi kouká z očí?U mě to nebude modrý z nebe,mám oči hnědý jak kus čokolády,a koho mám v srdci?No přece tebe!Chtěl bych být vážka,lehounká i snivá,chtěl bych být láska,co srdce rozehřívá,chtěl bych být vločka,tak třpytivě bílá,chtěl bych být kočka,co deset životů mívá.Na co myslím právě?Jak držet si pěsti,na čtyřlístek v trávě,ať nám nosí štěstí.Znamením jsem lev,já to tedy beru,asi je to tak,se životem se peru.Chtěl bych být strom,co v lese krásně voní,chtěl bych být zvon,co štěstím jen zvoní.Proč to všechno nejde a kam se všechno ztrácí?A proč lecos z mysli sejde a kam odlétají ptáci?A chtěl bych být pohádka,i sen,který si sním,jak z ošklivého káčátka se v krásnou labuť proměním…

Jsou smutné,ztemnělé uličky,jen stíny se v nich kradou,a opuštěné lavičky,ty teď trpí zradou,a pohozená růže,se teď v blátě válí,kdo jen za to může,je slyšet pláč v dáli,kdosi ji v bolesti ušlapal,snad píchla trny dřív,než měla a svému osudu ji ponechal,čísi ruka ji tu zapomněla,je mi jí líto,tak jí sbírám,už se chudák asi nevzpamatuje,jak umírá,se dívám,jak mi před očima chřadne,mít tak kapku živé vody,pokropím jí plátky,vrátím jí zas do přírody,dám jí život zpátky…