Drogo, drogo má, kyselá...

Anotace: Přes mnoho zdrojových textů probíráme se k vazbám na něž jsme zapomněli, podpořeni a inspirováni myšlenkovým proudem a psychedelií posledního věku, za kterým se neztrácí naděje ani poslední výheň cest žhavých uhlíků výsledné kocoviny a infarktu inspirace.

                            Před tichem

                Jaké je sedmé pravidlo lásky ?

             Když už jsi neviděl,

          co všechno ze všeho může ona být.

        Jestli tvůj život,tvá smrt, může něco skrýt,

      zdali to tak může být,

        jestli tě to může nechat odejít,

         ustrojit, uspíšit, zažehnat.

         Zažehnout zničit znovuzrodit znovupostavit

           - dvoupólovitě, čistě a ladně, laně tahů a březích způsobů,

               čirých desnósmyslných snobů Snu, dřímavé dna, jimiž Tě roztrhnu.

 

I.

 

Perlička na dně je moták nelidského času.

Poznám tě úbočím zmizeléo hlasu.

Zatavím za tebou pastu širého jasu,

zajíkavě nech být ve Lhase jemného třasu.

Sytí se z lahve lektvarů Jahve.

A bílé cele teče po čele z námele a jitrocele.

Zvířené tane pryč z mysli vesmíru ze zřetele

a přece zapadající ruka pozná nového přítele.

 

....

 

Všechny ty zdánlivosti života a lásky,

když jí zvedneš oči, ó krásky,

zelenavé pásky, důvěra se staví,

je chrámem, je lodí, cenou smlouvou,

po ní proudí rytmus, teče v ní puls

a líčí se tím ryzí kurs.

 

Znovunalezen. Rozprostřen. Zjemněn. Obestřen.

Ženy, víno, zpěv a kyselina mraků,

podvazek v baloňáku.

Syté barvy žen, kouzla raků.

 

Ona. Celý den vyhlašuje pocity válce.

Spočívající tajemství sebedůvěry, 

mocná opona věží, pilíře přátel,

sítě mocných. - 

 

II.

Než ducha odložím od pera dlaní svitných

vím že tam jsi ve jemnných mezích třpytných

dlouhých lóží jižních zdravou sílu ať přicházíš si osvětlit

je ku doteku tě vedla u sebe i mít

přicházíš si osvětlit, čelem na tvé spánky položit,

vše cítit, do posledního majáčku žít,

lehoučce blouznit v zápalu delírií

- Pro Ni - jedinou dívku extáze

co položí lopatky tvých očí ze černé hráze a mysl tvou roztočí

Stinné tužby mojí spánkem se hojí

kdo její sny v hlavě jí ukojí

obejme zajme či sejme otiskem

pečeti stiskem na dotek sílení

barvou onou švitořivou

zhola uklidněnou

vkusy tmavé nehybné

nosní dírky jako klenby pod řasou obočí

když verš si krásu zúročí 

a přesto se točí

velebně krásně

kolem kolen vozky

Dřív bělmo šednutí prostoupilo v zář,

jak diamantový prach mistrů

snášeje se břitem hran tam,

kam dózou sebe mládí dosud nedoznal,

až se k rukojeti poprašků shůry znal,

aby v řádcích rytbu obehnal,

před slůvek nosiče kůrou znal,

černé stvoření vítal

a zpátky zase klesal,

co život dal, to zlatoústými skvosty

Přítomném v lístcích odevzdal

...

Je to svobodné děvče

dává dobrou s kobrou

cítím její kroky tanec mezi beduíny

máme letadlo a vydáváme se do oblak

proléváme se pěnou moří

dlaněmi z písku

nás vytvoří mladičké děvče

dýcháme jeden provaz

už zas jí hledám hrob mé 

lásce současné

neb když se nepoučím

nemohu milovat

ach více milovat slibem všech

slov jež nás uhánějí

a jemněji své sliby dýchat

smějí až za chvějí

když dovolí prstů

 bříšků klína rozvětvení

III.

Nezbylo než čekat že někdo vysloví

opakované rčení zbožných úst:

'Přirozená divotvornosti diamantové mysli

schopná nést váhu nejklíčivějšího

a hlasu nejplodivějšího okamžiku,

celistvého vzlyku na radostném díku,

sdílení květin čarukrásné, oka perstrolistých,

ostrozemí jasný, nekonečných,

v živém vodopádu mýtu,

rým dveří ve skrytu tvém,

dávno poutnickém renomé, zmařilém.

Psala dál a dál:

'Kde končí pastele, začíná nesmysl,

paklíč k zákvětí verše, jež dítěti jsi odnesl,

mízník co hlesl a čiré ven vynesl,

zástesk z hluboké žerdi, vícejemné,

živé, tiché, své, rozkonějšívělé,

místem olestlané chromozonem bolesti,

jatek, ztrát, utrpení, výčitek, pláčů,

rozkoše i slasti, tam volá mne sad nazad.

A stále v dopisem prouská:

'Chromozony skryté bolesti v endorfinech z popela,

zatnuté pěsti panenské neřesti,

jak vulvy sírou vystřelené z těla,

bohurovná klaviatura hlínového písma zlých,

opratě obouručnicových, jak by zátky zášti rozeznal

a tuhy stínů milujících jatka mrtvých rodů,

již tančících v budoucích posloupnostech žaludečních křečí,

mléčných raušů znovuvtělení, sýpky

ve zřetel míseny v krvavá oteplení

Není trpkých ohňů šelmy skladby Života,

ty dojdeš uváděním spirálních přídí lásky,

duchá požárů ohňů roztančených, však předtím předloktí ti zapálí,

láskou tě zahubí, oči zavřou nebo probudí.

Milovat jak chce v nás krve čest,

záporem validitou pravěkých skladů

lucdiní věčnost, která se topí

ve skládkách a hrobech

zanikající západní civilizace.

Mezi myslitelným dnes,

dominuje konsenzus, tichá sluneční

pošta rozněcujících polí okamžiku,

okusovaných jen starodávnou energií, která rovněž,

znovuposvěcená, povede příď až za myslitelnou

havěť nemocné budoucnosti.

Tam se postaví na ramenou světa

pohádková postava a básník březí

z pláště postav všech svých postav:

šaman, kouzelník, mág, princ

a siluleta extatického opilce - blázna.

IV.

Nesmí dělat nic navíc

jen přiloží tvář k papíru

datel píše již sám 

dříve jej nepoznám

tkavé žárovky tkán

co vydat ti nedám

patra mozků drcených

žehnán drcený teror

žluklé žluvy růžolícé

filiace šišinek roztavené

ve čtvrtém kontinentálním nebi

Jsme to my kdo kráčíme

v rytmu za dark-stepovými Sny

Tam pilujeme - grindujeme - zbrušujeme

a vybrušujeme naše Sny

Není toho víc dech nahradil svíc

princ v rozbřesku kytice za klopu stesku

hluboce se schodům poklonil

ze všech sil jak by věčnost pil

a silné gázy nekonečně ozřejmil

až by jej pach démantu 

po Supernovách rozlil

Bérce zživýchvstání plynárenská

ropa chřestící kamikaze zprůsvitnělých

pulzujících gamma rzé barvy paprsky

a brusiči tlumenné okrsy mrzkých a bezlebečných stínů

slunečního kořene ze zdi výhně

tváří zesnulých rozednívajících

vše zvednuté a poslední dítě světa zkřehne

úsvit nepřežije soumrak

tiché zpěvné mízy drak

Milenka bez ňader utíkala křičeje:

'Sklidím tvou myšlenkovou květinu bez květů

přiložím hlavně ke rtům

rudé šaty se jí v mrknutí záchvějí

stačí v bezpočí noci

zašátrat v lucernách

Výstřel rozmělní ohryzek

kolena se rozjedou

první dáma Století

padá k Zemi

V.

Je to ostrov naplivané kádi osudovosti

asi nás sem vehnali

ony panenské nedotknutelné

lesy temné krásy

Osvětová mapa pilířů

z povrchních a pomíjivých

peněz štěstí

Verše o krátkách životech

a dlouhých nicotách naděje

střídají meditace o dlouhověkosti

a zázračném ráji na zemi

před klubem Mír

Až kníže zůstává knížetem

a vy čtete svá dílka dětem

živenou tak lízali s prasetem

a chameleonský cit na prsou hnětem

Prosti všech jmen a poznání

čekám posmrtvé vzdělání

čas své štekny dohání

a sám kdy sebou odvání

vše po hřbitovech k mání

Mám zelenou i modrou krev

v duši Hynka Máchu

Nezvalovskou líheň

v básnických výtvorech

stoletou vodu verše jak hrachu

a po všech otvorech

veř nebo nevěř brachu

Holanovskou sněď 

přežiji sám sebe až nebe

však přídí hleď

kam až se dere ticho z cév

Jeden toužil být virtuóz

druhý zase mistr

třetímu se zasekla ladička

a čtvrtý tesal den

patý měl mít moc

a mládí své hrálo noc

básnické střevíčka

nenadaná kávička a hniloba

však úsvit osolí den i nos 

zapálená generace a benzínový kanistr

Vidím tě jako slunce paprsků

počátků světa jsi mladá

tak nedozírně mladá

a přitom starší než tento svět

Vidím že tvé růže do kůže dosud 

nezalily jak LSD - lucidně světské deviace

lásky květ iluzí výzva těch jež nemilují

sličné oblohy kata paleta

jen pozitivním patří právo

veta na měnu v pinci počasí

Březí meziválka atlantidy

jak výsostná jatka slov

zplynovaná jen proto že byli židi

všichni lidi přece vidí že

kupcí síla jednou lidskost sklidí

Dokud nezačnem tancem slunce znovu hrát

dokud se nepřestanem obávat

kam skočit koho obrat zapíchnout

umučit vylákat přeučit znásilnit

až přijde den kdy políbí jej

skutečné lásky cit

a hrob mu bude navždy skryt

VI. 

Spal jsi se svojí vnitřní podstatou

v horkokrevném napětí klidu v žilách

oněch pojovacích krách

jež tě vedou tou hudbou stoupavou

kdy volá on a mezi tím

co slyší ve snu

a co mne ohrožuje stojí

pratenká hranice

je levitujícím okem stanice

a srdce v panice vosk

a hrůza metahalucinace

střevní střepy hrudní mlýn

a paranoia ve svých oči

jež lesknou se vstříc ciferníku

na zlatém zrcadle doby

Blízké pole fonací oběhy

štací a onen sen celý jediný den

a vize podsvětí kam vše odletí

při smetí co po vás zůstane

Krize staletí a dýka rozvratu

v plicích rozběsněné davy v ulicích

a žačky úžasu míru

vzácné kličky a sny jak zadržet lásku

ve svých skicích a neodpuštěné

získává se odpuštěným

Tam vlévá se do nás zdánlivě 

neodpustitelné ve svých snech

chabých osůnech člunech

a pokusech při světlech váhové

dévové a monzůni volají někoho

padají oni volají a činy tě řežou

tou nocí tvou absolutně toulavou

bídou řezavou tůvou již jde ti po krku

a dělí tvé mládí vrhu a vrků

Venku azurový práh a mraky větví vyhlížejí

krásy přídomci petardy božské znovu se smějí

i konipásci svěcení v orbitech

hrají vážné leopardy

a v těch skrytech i babočkové

doufají očí spásy

když milosrdný luční kobýlek

skoky laskavými zraňuje snovou zář

a po světě s maskou slunce

se potuluje velkého podvodu lhář

tma přichází zas lehounce levituji

na nekonečném ostrově chodíme pro vodu

v nás a co nemiluje

do roka a do dne

upije

Pokojem starým plným setřenic

hráli jsme ve snu hry na službu souložící

nebo nic ?

Políček momentky na tisíc a staré rodiné pouto

bylo něčím víc - principy hry stály na klenbou 

- části zrcadlící vášně možností

chvojičky povinností růže 

v půli těla kořme onak i tak to vře

než se atom odešle a její tvar

hlavu vyšle jako šnek

v ulitě světla letící myšlenky

ze směnky až hrobu věku

mřenky. 

VII.

Jak sladce obtížná jen lenost

zachvacující chvíli může být

jak věrná nevěra duši křivou snít

čím mohla ve své pravdě lahodit

naň dýchat spát cítit milovat

blížit se svět svou něhou osnovat ?

K čemu všechny vraždy na duši

na těle požáry na předměstí

požáry z oceli poražených kořenů

a požáry jež dosud nebyli uhašeny 

ani rozlíceny nad buržoem světa

Nad světlem moří paleta jak láska

poezie milenka mezi městy staletí žije

jen oči do řeky zelených štěstí

prolije a nový sad básníka obžije

Vždy to věděl:

'Můj život 

to je májová obraznost

před polednem Everestu rozvratu

jizva zacelená drakem něhy

mrtvý utopista zachráněný jen napůl

smějící se možná siluletou při snění

dlouhých strachů že zemřeme

sami vířeni růžolícé tváře školaček

dech krásy dech vibrace dech fosforu

jež milují a zaléván něhou jest

k tobě mládí v živém a neústupném

plíci střel kam měsíček motýlka

by podbělel jsi zjemněl přišel svítil

do posledního luha sil

když by se u tebe blížil

a zřejmě pil ti potůčky

úkroků u žil než by

pevnost tvou dobyl

 

...

Dnešek je královský dar

mé nové děvče které jsem si vysnil

píše na oblohu zelené gázy čarovného písma

utíkám od něj a přesto 

se clhadím větříkem u ňader

letopočtu klidných tepů

(mladá neumírající stavěná 

hráz bez poctivosti

k vážné ose umění)

Budeme tančit v lese

honit motýlky a slýchat

ptáčky v podlesí

žádné neslušné návrhy

se nenosí jen žízeň po životě

a mladičká je ona jak

se zaplétá hrotem let

Z toho hrotu vyvozuje

že Bůh je Energie

která tě studuje

bedlivě každý tvůj krok

bojuje a přimlouvá se 

za tebe když jsi jí nakloněn

neboť je skloněn všude

Tam se dovídal blízká

skupenství o sobě samém

přál si vyznat se uvnitř

někam to směřovat

vytvářet svůj směr

padnou sám sobě za opravdový

věrný a děsivý vzor

Ne všechni kdo věří

ve fascinující vývoj člověka

to někam dotáhnou

síla je v cíleném úsilí

a koncentraci soustředěné energie

jež jde studuje a žije

Věděl a znal ono místo

četl si mnohokrát v oněch

sadech básníval psal

veršoval už oné osudné

noci vířil dokonalým

klidem krystalického

skupenství rýmu

Přál si mít jen onu

vzácnou pohádkovou energii

plné písně lektvarů 

a vířících náhod

mezi kameny 

na které vstupujeme

Proč míváme pocit 

že nejsou žádná omezení

že vztahy jsou neucelené a váha

kterou si odpíráme leží v dáli

bez příčin prvního masa lásky ?

VIII.

Jako by jsi psal

štastný pohádkový princ

v prudkém nejzazším výronu dojetí

vskutku fantastická, imogenní

i fantomanická a především

hluboce lidská pohlazení.

Jeden by řekl:

'I kdybych uvěřil v jakási tykadla

kosmické evoluce, musel bych se raději

smířit s tím, že jsou pod správou

mnohem součinějších a soucitnějších faktorů,

než budou kdy lidské šesté smysly schopny obsáhnout, 

ledaže paleta tohoto náčrtu je zatím malá

a polovsunutá ve hbitém vozu

přijíždějícím v Budoucím'

A tak by pokračoval:

'A jelikož jsme v uzavřeném 

v mohutném časoprostorovém výseku

miliardy let starých, aktualizovaných 

energetických struktur, je velká změna

vyvolávaná malým pozadím jejích barev,

způsobena jen předním výbojem,

do kterého jsme dějinně zasazeni'

Nevstoubil by dále jen pro 

nejistotu výboje předních

stahů vozataje

energie rovné prudkým

stoupáním neutrální povahy

deště jež není blíže

známa našim měrným

či analytickým skupenstvím

A proto se usadil mezi údolím

'Už ať mi ty rozevírající oči prázdnoty

nevolají neb neovolají čím se přede 

mnou něčím netají

ať se tu neukazují

ať se plazí po něžném mrknutí

kam laskají vábeny pozounkem

pryštivých slov čnících

vrcholkem naděje'

dodechnul krátce před soumrakem:

'Jest dýchavičný

uvěřitelný gejzír něhy

orgány hlásek nadýchané kanoucností

žádné pózy ramena poetické bicepsy'

Pro ni měl své běhy

dívka mladá klidná jest

ví co je to čest chotě má nemocného

bral drogy a pil alkohol

když byl na mol dělal to s jinýma

střízlivé myšlenky by v něm nehledal

a básníka v něm tehdá nedořezal

Opravdovost to pánové

není žádný laciný kumšt

jsou to střeva hodná zaznamenání

Jitřní tah hlásek pod krovem

Mariiných zahrad

 .

....

 

 

 

 

....

 

 

 

....

 

 

 

....

 

 

 

....