Potrétování

Anotace: První naivní písně. Rozpomínky na dětství a první zažehnutí vášní. Autoportrét Puškinova vzoru. Portissimo. Řasy Jara. Meditace Polibku

Copatý blues

Zpívám si o poště zlatý

kdy hruď byla posel na slovo vzatý

a všechny dny smutný toulavý

přicházely v dopisech holky copatý

Zpívám si o poště zlatý

tý dolce pěkný copatý

až doteď vzpomínky ji nesou

z mý hlavy starý už nesetřesou

tý kobce bolavý

lásce pásma čechravý

Co je s ní co je sní ?

Co bude se mnou

až náš úsvit rozední ?

Děti přes políčka

než se setmí

a ulehnou jejich

víčka

Vesmíry dětinský

tam v sobě tanou

malinký smítka štěstí

v duši ti povstanou

když myslím na tebe

a přeji ti nebe

A slova jdou jdou jdou

proti sobě veslujou

proti proudu

vytvářejí zemskou hroudu

okole lesů kvetou

a zanikají a vznikaj

A lidi jdou jdou jdou

A lidi se milujou

lidi se milujou

milujou milujou milujou

...

Písnička pro Háňů

Už nás ta smrt nerozdělí

písničkou jsme oba celí

navždy veselí navždy veselí

a těch vzpomínek jako jmelí

jako písní noci na hřídeli

hvozdného dynama hvězd

když za tebe Háničko

dávám do ohňě pěst

svý lásky pěst

To je ta písnička pro Tebe

Hanušáku

Mám tě rád miluji

cestou do nebe

políbím můj ušáku

To je ta písnička pro Tebe

Haňušáčku

Mám tě rád miluji

nebe je cestou pro tebe

nezapomenutelně vesluji

ty můj dráku

Volám tě hvězdnou noc

volám

plnou hlavu tě mám

bereš mne ve svou moc

beréš mi pravomoc

usnout a být

jen tak můžu cítit a jít

Nemůžu být sám

vše co prostě mám

tí jednou holka dám

Až se podruhé

do oči oblohy zadívám

láskou naši do písně odevzdám

...

Můj portrét

Tvorebníček mne požádal o portrét,

ten vlastní, můj, mi patřící,

dobrá ještě teplý snad,

ševelící, inu na pohled -

rozzářící světovou šeď

Jsem věčný student, mladík honu větroplachý,

dosud života verše ve výcviku,

že byl bych hloupý, přiznám v ryku,

malichernosti střídám bez cavyků

a nepokouším zbavit se zlých návyků,

až jednou vyjdu ze cviku

budu hledat nápis jednomachý.

Ty velké auly světa,

neviděli mé tvrdohlavosti veta,

únavný křik, hbitých slov spekulací šik,

a prostřelení, začátku pravdy meta,

a vlastnosti ostrých květnových dýk,

pořád ta stejná lidská kazeta.

Nemožno k mojí postavě,

rovnat dvoumetrové kolohnáty,

o hlavu menší je, zlatovou svěží pleŤ na hlavě,

projde menšími vraty, vlas světlý,

střapatý, kudrnatý.

Miluji svět i vesmír, jenž kvasem vře,

erupce samoty tiché nerad pije po doušcích,

nepřikládá na ošklivé rozepře,

a debatám učiva, ze stolu sklidí v oušcích,

když přijdou iluze, je bez pepře.

Divadlem pln nenasycen,

bálem, kinosálem i světly dozajista,

řek bych ať je reprosoustava čistá,

pulzující její tektonická bysta,

a já mimo vejšku, mimo vesmír chycen,

svobodně chycen, a od pat času zřícen.

Poznáváš mne nyní příteli,

aniž by jsi leptem ducha chmouřil,

potrét jasný jako šifra na zřeteli,

aniž by se básník i lid vzbouřil,

a kéž by všichni tak mě viděli,

a co že to kouřil svatého, věděli,

kéž by všichni tak mě viděli,

jakého Bůh mne Stvořil,

když mladý pár

té noci se kořil,

a prostěradla hrází

bořil.

Čtverhranák a rarášník,

víc princ než dítě podobá se,

hned vzplane v temno,

hned v jase,

v ohni tě lámat,

když šli jsme ti řečí

- Hle takový je Hanačík

moravský čtverák

oboru bourák

nepolapitelný jako

étherickej pták.

...

Portissimo

Řekli by ti portrét vytvořit,

jak čilé je mu všechno žití,

však portrét jde i pitvořit,

lačnosti iluze na rub vzíti,

tak řekni nám co pravdy jest,

té kudrlinky matné zvěst,

že jsi pro verš, oceánu hodil pěst ?

A stálosti tvých myšlenek,

v tobě na váhu nehledí,

ty ses těm rodičům zkrátka poved,

když řezali spolu mladé náledí.

Někdy klučík hold tváří se,

jak děda vševěda na procházce,

nu což, je mladý, naivní, stane se,

sám rouchem smíchu, sám napálen,

andělskou vůní, klam časů spálen,

okouzlen nepálským opálem,

lže, řiká-li, vystačím si

s málem, chtěl by být

té párty a pódia králem,

být tím tanečním králem.

A tak pro to co tvoří jednou tu,

kvílením vnitřním hoří,

když může udat hranici,

když zavelit slovem svoleným,

pro to zde hoří, pro to hoří.

A z radosti má boudu,

když může otevřít co nese,

když může udat vyčtenou chloubu,

či pást se v očích jak pralese,

tím co nese, na hrudi i srdci,

v mysli, jež bystrá je,

a svítá tam naděje,

nepohřbená, nepohřbená,

minulost jedné pravěké šlépěje,

rukavicí hudby budoucnosti,

do sudby tvořivé vržena.

Jak prostým zatoužil by býti,

když charakter puškinům směl čísti,

a ze zahrady všech veršů světa jísti,

s pohádkou životapisu se zžíti

a vše s uhlíků cest navrátiti.

Intelekt vydat všanc,

na pusté cesty máje,

když poslední dech jeho,

u úst krátkých v dlouhém maje,

tam barví barvy nepokojů žití,

vše hotové mladík jak

toužil by míti,

však posvícení přirozené,

přirostené talentu věna,

rozvětvené hned,

posvěcené hned,

v jeden sladký med,

té bouře naivní med.

Včelásky nenávisti

pohledat nám,

co ještě na světě tom

i onom udělám,

to předám zde kvésti,

co může jen dílo

lidské snésti,

a co časem od něj

může vniveč odkvésti ?

Když utrhnou mu křídla

a odeberou vřidla,

když změlčí jeho jas

a zbudoucní jej čas ?

Tam vytane vůz,

výpravy dětí nůs,

hvězdný vůz,

za novými slunci,

až budeme malincí,

v prachu částic,

a z pohonů mezihvězdných

bude krásná svíc,

harmonické energie líc.

Vystoupíme do spekter,

mnoholičných změn,

velkým pásem objevným obměn,

a nových laskavých her,

pro očlověka, jeho stáří,

paleta času jej už nezmaří,

mnohdy dnes zkroušen,

bude nemocí zbaven,

živ i rád z přírody

neotrávené,

bude staven

jak prvé dítě kdy

ve světle světa viděné.

Však co planeta zde dole,

sobečníků plná, tančí trochu z kloubů,

vypadá, že chystá si svou hřbitovní boudu,

však pečeť nalomena jest,

na klopě jiných cest,

na stopě šlechetných gest.

A v dobrém žel by píti,

i přání její lásky stín,

když milosti vykoupené,

prostoupí všech lidí mlýn,

lidí všech co kdy tu bylo,

po zemi rajské chodilo,

a co teprv z klenby času zítřka,

do moří duh se vtělilo,

a po nich co tu zbilo,

maličké růže plavých úst,

už jen tich za tichem,

může dítě matky růst.

A tak než milovat vše

nezbývá mu,

vše milovat,

vše přiznat,

pravdivé a milé

dívce

Zpívat při přikrývce,

jak ji jitřenkou sluncí

měl rád.

Když padl chlad.

když padl chlad.

Ostrov Věčnosti

jeho sestra slunce

a bratr luna

Ten neznámé tváře kamarád

jež vidí do jádra srdce

křivd i zrad

Řasy jara

Vidím jí jak maluje řasy své

siluletou v oknech světla slíbené

aby linky černé byly plné

a dojmy z tváře pravé vysněné

Čím je vnímat stehno antické

zvukomalby štiky brousit lyrické

ať olomoucké lásky epické

a nové postřehy vize kritické

Tím započal čas osy oběda

co jsi měla v pokoji až věda

smích s nesmyslem nepochopen běhá

kam minulosti nehodná se toulat až běda

Vším to vstřebati projítí se životem

zanechat vryvy pod čirým knotem

jít čít radovat i spílat

proudy vršenství v kladbách ovívat

a co smrtelné je milovat

na konec její docházení

se dívat

šíji pýchou neovívat,

jít a po nesmrtelnosti kroků

se zbytečně nezabývat

Jen z maličkých trsů

i velké bratry vídat

na svolení z ovoce poznání

ujídat vědění hlídat

a do veršů básní děl

se zpovídat

na výzvy dobrem odpovídat

zlé přetvářet tím čím

jej napájejí

bojovat s ním

v jedné šlépěji

Kam až jdeš?

kam až jdeš ?

K naději bratře

k Naději

...