Už ničemu nerozumím

Celé minuty tě sleduji
s palčivou bolestí v týle...

Dnes mi připomínáš
jantar zasazený do zlata,
snad proto, že se připozdívá
z větvoví zaznívá kantáta,
jsem tím, kdo se dívá
se zaujetím na tebe,
když záříš v azuru.

Doba tklivá...

Populaci z panelových čtvrtí
zajímá vzrušená debata,
zahradní restaurace,
venku je nepřeberně chutí,
hormony lákají do luk.

K čemu jsou mi
slovní zásoba,
organizování slovní hmoty
když večeřím i snídám
převážně sám...

Na chodnících se lidé zastavují
a zcela nepokrytě,
dotýkají se jazyky,
pohledy do očí,
objetími dávají si najevo:
"Toužím po tobě, chci tě!"

Nádherná dívka v požehnaném stavu
s plným poprsím
ve vysokém stupni,
za prsty držela plešatého pána.

Už ničemu nerozumím.

Dva z pěvců v korunách soupeří
o pozornost ptačích dam.

Jsem značně uondán
refrénem splavu
i všudypřítomným chtíčem.