Žestě deště

Anotace: Věnuji Gabriele Green

Déšť
se mi prodral skrz oděv,
do pórů kůže,
do míst,
kam žena obvykle nemůže...

Smáčené šaty.

Vyhlížím
jako bych vystoupil z kašny,
karlovarského vřídla.

Nemožnost létat, těžká křídla
kdysi okázalé perutě,
nyní tíží, postávám nehnutě.

Voda mi poničila
len i bavlnu.

Pohled na mě musí býti strašný,
potkat mě dáma,
hodí přede mě korunu.

Vnitřně se chlácholím,
zas bude dobře
i přes mou nevoli.

Zamotám se do flauše,
požiji láhev merlotu,
na chvíli zapomenu
na psotu,
do hlubin spánku
se budu snášet...

Anebo pojmu dobrou knihu
a budu snít o dálavách,
o dívkách v mohéru,
jež ukáží mi mnoho divů,
hrudi značných rozměrů.

Před výkladní skříní
postává bonviván,
lačně vybírá mezi víny,
byť ztratil glanc,
nesnesitelnou lehkost bytí,
spoutaný lanovím deště,
v uších mu doznívají žestě,

dost možná šanson Edith Piaf...