PO VÁLCE

Skončilo peklo a válka se klidí,
člověk si vychutnal svou porci hrůzy,
zem plave v krvi,nebe se stydí,
smrt chodí okolo rozvážnou chůzí.

Někde se loučí veselou písničkou,
na flétnu z kosti vyhrává do kroku,
byla vždy vojákům důvěrnou kmotřičkou,
ve dne i v noci stále jim po boku.

Jinde zas tancuje,křepčí a píská,
pro živé mrtvoly vyhnané z jatek,
bůh ten byl daleko,ona tak blízká,
věrná až za hrob,matka všech matek.

Padlým pak vypráví na cestu pohádku,
dřív než je odvede zase zpět domů,
zmatené duše navrací k počátku,
kvetoucí zahradou,šepotem stromů.

Jdou spolu pomalu vonící alejí,
jako dva přátelé,smrtka a duše,
v nebi jim určitě dobrý mok nalejí,
nebo už naproti sám ďábel kluše.

Však voják se nebojí žádného pekla,
jedním už prošel a nemá co ztratit,
snad jednoho přece by duše se lekla,
kdyby se musela na svět zas vrátit...