Květiny pro smutnou paní

Odešel, aby se narodil jinde,

svá ústa zapečetil tmou,

dosud nepolíbil dotek brailovým písmem,

ztichlý dech pověsil na hrdlo povadlé vteřině,

zvrásněné litosférické zbytky dne

mezi prsty měly tvář pískovou,

cítil v nich středobod časových pásem

s kluzkými bříšky hada na víně

 

Zkoušel to, tisíckrát obejmout okamžik,

obtisknout stopu v novoluní,

vysypat tělo z rukávů,

přesadit horizont událostí,

pod nehty v kůži nesl zvyk,

tětivou uvrhnut mezi runy

po tepu nahmatal obavu,

rouboval život do místnosti

 

Jen vítr tančí v prázdných zdech,

kde chléb má ještě mléčné zuby,

kde okna hledí do sklenic

hledaje vzkazy na dně lahve,

v pažích, kde rozestlal si mech,

tam květy kvetou do záhuby,

sušené slzy do krabic

vyskládal na hrudník té pravé

 

polibek upolínu