a Já se Ti směju

dřevěnou nicotnost ovládáš
s líbezností v Hadriánově plášti
citíš nutkavou zášť
k tomu co do duše se svraštil

ponouká k slzám noc co noc
aby ses dávila smíchem za bolestí
jíž kryješ březobílou závrať

jen úkrok závisti od msty
třešněmi barví tváře do ruda 
a není vidět skrze prsty
vztek z prohry