(Ne)Očekávání

Sžírá mě touha,
touha psát.
K dívce mého věku a vzezření
hodilo by se prý psát o zlatě slunečního svitu,
o stříbrných nitích měsíčních paprsků,
o šeptavém ševelení potoka,
o klokotavém zurčení stromů,
o hvízdavém zpěvu ptáků,
o čiřikání podzimního větru,
o ohnivých východech slunce,
kdy obloha hoří temně oranžovým plamenem,
před požárem utíká poslední hvězda,
shora se vytrácí přívětivá čerň,
zespoda se vkrádá růžový opar,
až konečně nebe zesvětlemodrá
a slunci se vrátí přirozená barva žárovky.
Bohužel (nebo bohudík?) nemohu splnit tato očekávání.
Mé slunce je oko Sauronovo,
můj měsíc odívá se v rudé roucho,
pod okny mi šeptá Léthé,
láká mě do své laskavé ledové náruče,
mé stromy řvou, když se sklánějí k zemi pod poryvy větru,
zdřevěnělými pařáty snaží se mě uchvátit,
supi mi zpívají pohřební árie,
vichr buší mi neviditelnými pěstmi na sklo,
jen to slunce vychází i pro mě stejně.
Obloha hoří temně oranžovým plamenem,
před požárem utíká poslední hvězda,
shora se vytrácí přívětivá čerň,
zespoda se vkrádá růžový opar,
až konečně nebe zesvětlemodrá
a slunci se vrátí přirozená barva žárovky.