Znakoplavka

Znakoplavka

Seděl jsem a opíral se o staré křeslo,
jen tak stojí mi v zahradě pohozené mezi stromy,
prší na něj,
mrzne,
zapadává listím
a prahne,
v úmorných vedrech, když je léto.
Trčí z něho už několik pružin,
naskakují mu boule a děraví,
od myší,
když na jisto si v něm udělají hnízdo,
nitě a molitan z útrob
a trochu sena,
co utrousil jsem při sušení trávy.
Vlhne a černá,
voní tlením.
Opřel jsem se a přivřel oči,
když mezi větvemi mě oslepovalo světlo,
Slunce mi zapadá do klína.

Mezi průrvou světa spatřil jsem stín znakoplavky.