Na dětském hřišti

houpačka zrezivělá do němot

skřehotá dnem a nocí

o pomoc...

 

děti ji toho naslibovaly

vždy mile politovaly

a pak jednou

bez rozloučení

uz nikdy na ni neusedly..

 

v náruči chovám tu vzpomínku

pro krutou dospělost

nespím

a

vrásky se podobají bolestem 

šroubů na pul vně

a na půl ve mně...

 

teď jiné děti

hrou v prospěch svůj skotačí

a žádné břímě v mysli

zatím nenesou..

 

/vítr ve vlasech

vítr houpy houp/

 

a já na ně křičím

po dětech, z nichž žádné 

nikdy nebylo mé...

/jako opravdový morouz/

 

svoboda nás opustila

přesně ve 12 letech

dál už nás

na dětská hřiště

 

život nepustí...

 

a na hřbitově houpačky

prý nemají....