Rozpolcenost

Slaboduchej zdám se být,
že prý pro tě nemám cit
snažíš se být princeznou
povahu máš příšernou.

Na krajíčku v koutku očí
tvé panenky slzy močí
a na tváří bez úsměvu
nenacházím ženskou něhu.

Neptej se mě jak to cítím
zaženu to silným pitím
a když rozum otupí
pravé já se probudí.

Ještě chvíli pouštěj hromy
jdu se věšet mezi stromy,
pistol sebou beru starou
nechám si to projít hlavou.

A až se ráno neprobudím
zjistíš náhle že už studím
bez pohybu, bez dechu
bez výčitek, bez vzteku.