Už mě to nebaví

.

Chtěl jsem umět číst ji z očí
ve svém světě rád tu stál
však záhy seznal jak zlý jsem kočí
co za opratí vozu vlál

Oči její mi dlouho lhaly
smutek trávil celé tělo
když proti sobě, ne spolu, stáli
štěstí tiše uletělo

Smutek sžírá, tíží, bolí
rozum vzadu pokulhává
hladovím ač plné stoly
již jen někdy smutní hlava

Chtěl jsem umět číst ji z očí
čím dál těžší je rovně stát
Bylo právo? Byl to zločin?
Už nebaví mne touhou plát ...

.