Vodo/pády

Anotace: ...

Má bývalá lásko, máš papírová záda,

psal jsem Ti na ně tenkou linkou vzkazy,

milenci, vrazi, sám nevím, co máš ráda,

když dech se zastaví, doteky mrazí,

nejvíce ze všeho bolí zrada,

když proboříš kameny pod hrází,

poslední polibek - uštknutí hada,

prý s čím kdo zachází, tím také schází.

 

Nemohu stále Tě stavět do latě,

předčítat ticho ze čtyř stěn,

kočičí životy okolo deváté,

jsou roky, které si odečtem,

když srdce je prokláté

samotným životem,

k bolesti naváté

závaží přivážem.

 

 

Pravda je skryta ve skořápce,

stačí jen trochu a praskne,

křehká jak srdce na opuce,

plamínek  svíce, jež zhasne,

Láska je jako slunečnice,

ta nepřežije potmě,

okvětní lístky si vymodlí slunce

bez ní jsme nádoby prázdné.

 

 

 

Všecko, co bylo mezi námi

jsou již jen vodo(pády)

svázané popelavou stuhou,

jen tanec bez kroků,

proplétám ticho prázdnými strunami,

sázíš mi do úst křivopravdy,

i když jsem pravdu ukázal nahou,

jsem prý jen stínem otroků.

 

Odhalit kosti niternosti

bolí a pálí a zalyká,

neprávem odsouzen do cizosti,

upíráš mi rysy člověka,

drobné mi rozměníš kouskem zlosti,

žalářník mřížoví zamyká,

smazalas stopy mé, jež šly po cti,

vtiskla mi podobu viníka.

 

Vina má ale tváře mince,

nevinnost nemá tělo panny,

odlišný hlas a příjmení

nezmění podobu nositele,

přišel čas, kdy jsme na výhybce,

srdce nabralo zpoždění,

nejsou již zastávky na znamení

a láska ztrácí věřitele

pro kašmírová svítání.