Jsi to ty?

Slyšíte to, co nám chybí?
Cítíte bolest naši?
Protože všechny oči kolem mne se diví,
proč v srdci smutek se mi vznáší...
Pokaždé říkám: „Nač chápat?“.
Vidíte přímo, ale ne skrz.
Je to jako do bílé zdi mávat,
cítit vůni květu, jež přes léto mrz.
Však slyšte, jste tu?
Slzy štěstí chytím, myšlenky spletu.
Jsem jako bez kyslíku dech,
jako les, jenž neprorůstá mech.
Jako žárovka bez duše světelné,
stejně tak láska bez krásy pohledné.
Jako moře bez vody,
také bolest způsobená slovy.
Náhodný úsměv, jenž zabíjí.
A smrt, která kapky slz míjí.
Nebezpečí zaviněná slastí,
jako něha, jež bolest vlastní.
Ticho proplétajíc křik,
také ten nevinný dětský vzlyk.
Náruč plná prázdnoty.
Jsi tu? Jsi to ty?
A když chci plakat, ty se směješ.
Lítáš, nocí pěješ.
Jen já sedím na okraji nicoty.
Stále se ptám: „A co ty?„.
Také bledneš ze sladkých vůní,
štěstí, jež nechytneš, jež se kupí.
Prosté času tikání,
není to hodin plýtvání?
A až se zase zeptáš: „Co ti je?“.
Taky tě stín potem polije?
A budeme někdy opravdu cítit lásku?
Mám na tebe další otázku.
Pokud jsi šťastný v řece iluzí.
Srdce, malá škvírka plná meluzín.
Tak až se zase zeptáš, proč nepochopíš.
Povím, že slepce přes hvězdy nevodíš.
Ale kde nás štěstí čeká?
Jsi sám, bez významu.
Stejně, jako já. Strach nás nechá.
Klamu tě či neklamu?