JAK ULETÍ PŮLSTOLETÍ (A KAM)

Díky za Tvůj příspěvek, rozumíme si :-) Pokud jde o onen současný všudypřítomný vypjatý egoismus, ke kterému je orientována současná společenská atmosféra a do značné míry se tomu přizpůsobují i kulturní vzorce a zviditelňují se na této módní vlně konjunkturálně i mnozí umělci, tak to samozřejmě vnímám, ale na druhou stranu znám spoustu lidí, kteří se tím nenechají otrávit a znejistit. Pokud bych měl zkusit zobecnit vlastní zkušenosti, nejsobečtější mi připadá generace, která vstupovala do dospělého života v devadesátých letech ("urvi, co se dá, a jakýmkoliv způsobem"), současní mladí mi připadají naopak mnohem méně sobečtí a méně lhostejní ke svému okolí. Tahle nastupující generace se mi jeví hodně nadějně a nezatíženě všelijakými stereotypy, zdravě kritická ke konzumnímu způsobu života a k pokrytectví, které vidí všude kolem a útočí na ně i z mainstreamu. Ale každá paušalizace samozřejmě silně kulhá, každý se pohybujeme v jiném prostředí - mně je ale s těmi mladými, které osobně znám, zpravidla líp než s mými vrstevníky :-))

29.08.2018 12:08:41 | Amonasr

;-))

25.08.2018 12:56:33 | Amonasr

Já vím, Anděli - čeho je moc, toho je příliš... A já ještě nesu dříví do lesa - nebo zrnko prachu do mlýna...? Když my pamětníci už pomaličku vymíráme a dnes už většina lidí netuší, o co tenkrát vůbec šlo, co k nám ty hordy nájezdníků přijely zadusit. Od toho se raději pozornost záměrně koncentruje pouze k samotnému násilnému aktu, jako nějakému bezdůvodnému thrilleru. Když je nám dnes plíživě oktrojováno, abychom se styděli za husity a naopak vzhlíželi k pobělohorské "době temna" jako kulturnímu rozkvětu národa (asi nevadí, že postupně zapomínal česky), či k senilnímu mocnáři Františku Josefovi, za nějž jsme si údajně neměli na co stěžovat (Masaryk a legionáři byli nejspíš rebelové bez příčiny), tak už to žádného pamětníka aspoň nebolí... Ale my ještě holt všichni neumřeli... ;-))

22.08.2018 20:21:01 | Amonasr

Ano, připomínat si minulost má smysl proto, abychom si mohli klást otázky o současnosti a budoucnosti a lépe se v nich zorientovat ;-) A je dobré si také nenechat vnutit jen nějaký úzce jednostranný úhel pohledu - ty se v čase i podle účelové interpretace (a o tu jde vždy) mohou lišit a měnit, není nad vlastní kritické posouzení :-)

Děkuji za znělý a vtipný komentář a připojuji se rád k Tvému zvolání - pokud s někým na věčné časy, tak jedině s básníky! :-))

22.08.2018 09:53:05 | Amonasr

Ano, taky tam na nás padaly, tuším v jakési českopolštině... Díky za připomínku :-)

22.08.2018 09:45:16 | Amonasr

Chápu - já se v tom taky nerochním úplně rád, ale ta padesátka si o to zkrátka řekla... ;-) Ono to ale ani těm tehdejším agresorům nakonec nic dobrého nepřineslo a hořké plody z toho vlastně sklízí až dosud a ještě dlouho asi i sklízet budou... Kdyby si to jen každý agresor dokázal spočítat dřív, než začne mlátit klackem po hlavě ty druhé - což je bohužel také utopie, jak dokazuje i dnešní svět. Tak příště zase raději něco veselejšího... :-))

21.08.2018 17:24:17 | Amonasr

Díky za odezvu :-) Co by, kdyby, historie nezná, ale jelikož jsem to už v těch letech dost naplno prožíval a dobře si pamatuju, jak to všechno bylo už rozjeté a lidé tomu v naprosté většině fandili, tak si troufám tvrdit, že bez cizích tanků by se to už zastavit nepodařilo. Konzervativci ve vedení KSČ byli v menšině a v těžké defenzivě, bez vnější agrese by se už dlouho neudrželi, a bylo by samozřejmě zajímavé se dozvědět, jak by celý experiment "socialismu s lidskou tváří" dopadl. V té době ale lidem o restauraci kapitalismu nešlo, i když tržní hospodářství by asi k nějaké minimálně smíšené formě dospět muselo. Jak by to dopadlo s politickou pluralitou, to je těžké odhadovat, ale její zárodky už také existovaly a postupně sílily - Klub angažovaných nestraníků apod. Svým způsobem se tenkrát v srpnu možná ulevilo i Západu, protože příklad fungujícího tržního socialismu by mohl být nepříjemný i jemu, i když o nějakých dvacet let později se Gorbačov po návratu z návštěvy Švédska nebál prohlásit, že skutečný socialismus je ve Švédsku, nikoliv v SSSR, pokud mě paměť neklame. Ale takováhle kdyby jsou vždycky jen čirá spekulace z rodu fantasy a historii tvoří vždy nejen vnitřní, ale i vnější siločáry, a na ty jsou menší státy bohužel slabé. Epochální změny se vždycky musí odehrát nejdříve v těch velkých. V tom bylo samozřejmě pražské jaro do značné míry naivním pokusem, ale to ho nijak neumenšuje a patří rozhodně k světlým okamžikům našich dějin, byť se momentálně nerado připomíná, mimo jeho smutného konce, protože nezapadá do černobílého schematu.

21.08.2018 15:31:37 | Amonasr

Nechci nijak spekulovat, to by bylo na delší diskuzi, nicméně není třeba si dělat iluze, že nejsme jen malým pěšákem na šachovnici velmocenských her, kterého v případě svých zájmů velmoci obětují, aniž by se příliš ohlížely na ty jeho (naše). To je prostě realita. Bylo tomu tak v roce 1938, kdy nás zradil Západ v Mnichově (Anglie a Francie) i v roce 1968, kdy nás zradil pro změnu Východ (SSSR, Polsko, Maďarsko, NDR a Bulharsko). A Západ se tenkrát zmohl jen na pár bezzubých slovních protestů, protože jsme nespadali do jeho sféry vlivu dané tehdejšími mocenskými poměry v Evropě. Nestáli jsme mu za zbytečné riziko a rozkolísání procesu směřujícího k Helsinské konferenci 1975, konsolidace vztahů s SSSR byla pro něj větší prioritou. A Sověti to dobře věděli, když se k našemu přepadení odhodlávali. V roce 1989 jsme měli větší štěstí, protože se už silně rozkližoval komunistický systém především v samotném gorbačovovském SSSR (Husákův a Jakešův režim tenkrát byl naopak jednou z nejkonzervativnějších komunistických bašt) a bylo jasné, že Sověti k násilí už nesáhnou, takže nám svoboda spadla do klína sametově prakticky sama, jinde to stihli i dřív. Nemyslím si, že bychom se v budoucnosti chtěli či měli hnát znovu do náruče Východu, to by bylo víc než pošetilé, ale zároveň si myslím, že by nám slušela sebevědomější a méně vazalská politika vůči našim současným spřáteleným velmocem a zejména jedné supervelmoci, aniž bychom se k nim zároveň otáčeli směšně furiantsky zády... :-))

21.08.2018 13:54:49 | Amonasr

Jo, strach tam určitě byl. Já byl v té době dlouhodobě v plicní léčebně v Šumperku a když mě pár dní po vpádu přijela mimořádně navštívit máma (návštěvy rodičů byly jinak povoleny jen jednou za 2 měsíce) šli jsme se projít do blízkého lesíka. A naráz nám nad hlavou poměrně nízko nad zemí začaly prolétávat vojenské stíhačky - to byl opravdu ošklivý pocit, protože to byla v tu chvíli nepřátelská letadla a připadali jsme si jako ve válce. Vypadalo to stejně jako nálet z nějakého válečného filmu, jen jen začít po nás střílet - to se mě skutečně zmocnil strach a ulevilo se mi teprve po návratu zpět do zařízení, ze kterého jsem tak rád aspoň na chvíli předtím s mámou vzdálil... :-)

21.08.2018 13:25:08 | Amonasr

To se mi hezky čte a je to fajn ;-) Ono to vlastně platí obecně, že žádná zkušenost není plně přenositelná z jednoho člověka na druhého - každý se zkrátka musí spálit sám, aby autenticky uvěřil. To ale neznamená, že by se z historie nedalo nějak poučit a tvořit si vlastní názor i s ohledem na soudobé skutečnosti. A o to asi jde :-)

21.08.2018 13:10:11 | Amonasr

Děkuji, z Tvé odezvy mám upřímnou radost :-) Mimo jiné i proto, že si myslím, že tehdejší nadějeplná atmosféra pražského jara 68 a hluboce hořké zklamání z jeho cynického zardoušení zvnějšku jsou námi pamětníky na mladší generace už prakticky nepřenositelné. O to víc jsi mě tedy potěšila... ;-)

21.08.2018 11:20:30 | Amonasr