společně pomíjivá

nutíš mě se zastavit

u tvých veršů

jako u klavíru

 

nechat se unášet

a nést

 

jako onu paní v černém

za černým pianinem

po černých klávesách

 

smutek nechat stéci

 

nutíš mě zastavit se

u svých veršů

jako by měly patřit

právě nám

 

setřít i tu nejposlednější

slzu

 

možná je společná

slaných moří znalá

chladných zátočin

 

s nalezenou zradou

však i ona

pomíjivá

 

ráno až vstaneme

budeme se smát

kolik že času

pro ni jsme marnili

 

každý sám

a přeci

sobě nablízku

 

okenice otevřeme dokořán

abychom znovu ucítili

závan ranního rozbřesku