Úsvit naděje...

Upadal do samoty,
mířil do temnoty.
Nic mu už nezbylo,
žít už ho nebavilo.

A tak jednou z rána,
ozvala se hrozná rána.
Rozhodl se opustit svět,
to známé ráno v pět.

Na památku nechal dopis,
stručný jeho bolesti popis:

„Bolest mě užírá ve dne i v noci,
ležím tu v temnotě, bez pomoci.
Už mi můžeš pomoct jenom ty,
smrt, co odnese mě z temnoty.

Omlouvám se za svůj náhlý odchod,
ale už nezvládal jsem ten pochod.
Tak až se ozve ta velká rána,
už mě bude v nebi čekat máma.“

Můžu jen křičet nebo řvát,
můžu brečet nebo si přát.
Přeji ti ať se máš krásně,
andělům skládej své básně.

 *******************************

Tento příběh by skutečným byl,
kdyby mě úsvit naděje nenabyl.
V bolesti a strachu jsem se utápěl,
jak je život krásný skoro zapomněl.

Ztratit milovanou osobu je těžké,
vyrovnat se s tím ještě těžší.
Děkuji, že jsi vzala mé srdce křehké,
a udělala můj svět o něco snazší.

Tato báseň možná zamotaná je,
však k jedinému cíli směřuje,
nezapomeň, vždy je tu naděje.