Rozchodová

Anotace: Báseň, kterou jsem si kdysi napsala a zapomněla v historii svých textů. Dnes při promazávání jsem našla, tak to sem trochu vyvrácím :D

Zkoušela jsem železo lámat.
Hlavou proti zdi jít.
Poznala jsem jenom jedno -
že bez tebe už dávno...
Můžu být.

Kolena zčernalá od modřin,
hlava tepe palčivou bolestí.
Myšlenka, že tuhle horu pokořím
se stala mou nejhorší neřestí.
Měla sem to dávno vzdát,
ale jak jinak člověk ví,
že měl rád,
než všechno dát,
a když to zmizí
klidně si ještě zadoufat,
že bylo to ryzí.

Jen slepý však nevidí,
že dávno to není láska,
jak sme ji měli.

Proč myslela jsem,
že to něco vzadu jsme neztratili.

Děje se to,
že život jde dál.
Nehnul se o píď,
kdo pohnout se bál.
To snad dává smysl.

Stokrát sem narazila.
Po stoprvé přišel vztek.
Pak žal.
A tys tam jako vždycky stál.
Stejně jako už tisíckrát
si se o/(vy)mlouval.

A řekl, že sme to
někde na cestě ztratili.
Že už je pozdě, abychom se vrátili.
Ne počkej!
To jsem říkala já.
A tys mi tvrdil,
že tam stojíš
a vždycky si stál.

To si fakt nevidíš pod nohy?
Jak hamoun chceš syslit
emoční blízko.
A já dala lásku
proklatě nízko.

Teď laťku zvedám
a řveš jako zvíře.
Zkoušíš mě nalákat
zas o kousek blíže.

Sama nevím,
kdy se mi síly vrátily,
že jsem se rozběhla pryč,
co mi nohy stačily...