Brumovská samota

Světlo a smích,

tváře a oči v nich,

hlučné tiché spiklenectví.

Roztoužen hledím sklem

okna s ledovou lící,

tmou v zádech polapen,

sám venku, na ulici.

Snad kdybych - buchy klep -

a zved dlaň na pozdrav -

Ach blázne! Jen ztichly by

a k řeči vrátili se pak.