Ve vlaku

Vlak vleče se jak řeka líná.
Nejsme v kupíčku Pendolína,
jsme v osobáku Plzeň - Praha.
Vyjde to levnějc, byť to zmáhá.

V kupé nám čtyři lidi sedí.
Znuděná slečna z okna hledí,
doprovázena matkou svojí.
Naproti nim ve stejnokroji,
desátník vedle oficíra.
Důstojník mne si prsty kníra,
branec to s hnusem pozoruje.
Za oknem krajina si pluje,
když náhle ... vlak vjel do tunelu.
Ve tmě je vidět starou belu,
je ale v ní čas na legrácky.
Tak mlaskne polibek. A facky.....

Kdo koho líbal a kdo mlátil?
Když vlak se ze tmy zase vrátil,
co jednotliví mysleli si?
Ta otázka teď tady visí,
byť někteří to možná vědí.
Těm ostatním dám odpovědi.

Matka se dme: "Mam ctnostnou holku.
Vrazila mu jí bez okolků,
dobře si bráníc svoje vnady.
Jen, byl to oficír či mladý?"

Dcera si říká: "To je smůla,
já sem se ani nepohnula,
mladej se splet a líbnul mámu.
A ona za to facku dá mu."

Oficír ztěžka drží slzy:
"Ten mladej vůl je pěkně drzý,
líbnul tu slečnu, ta se spletla,
na mou tvář za to facka vlétla."

A mladej? Tomu oči září.
Kouká se ven s kamennou tváří,
na rtech se mihne úsměv letmý.
Myslí si: "Až se znova setmí,
tak jako prvně, zas se zvednu,
mlasknu a dám mu ještě jednu!"