Doba jedová

Když žití mysl nalomí,
pak slova jsou i čepelí.
Chvíle tyhle pitomý,
přijít nikdy neměly.

Ostří slova proniká,
do uší srdce s bolestí.
To slova lásky neříká,
to není plné radostí.

Ani rozum, ani srdce, jenom tupé emoce,
nevydrží nezranit.
V ráně hnisají nemoce,
jak z tohoto se vymanit?

Tak mlčím slzu i páru uvnitř držím,
na té výhybce jedu dál.
Ty nemyslelas to tak věřím,
tak rád bych se zas s tebou smál.