Rozmarné přísady léta

Anotace: blues na konci letního dne, fragmentovaný na slova, sténající pospolitosti. Inspirováno poslechem a četbou.

neviditelné cikády šelestí do betonové džungle kafkovského ticha, šelestí a šelestí a komáři divoce kroužící pijí moji sladkou a vášnivou krev, krev smrtelníka, smutně sedícího na drsném betonovém severu, mezi obdelníky životů, vzpomínek a tváří.  Rozbroje, nehmatatelný pocit, vrásky na čele, absence humoru uvnitř toho cikádího ticha. Lucerny se rozsvecuji, žluté světlo nabírajíci na intenzitě. Komáři stipnuti nabiraji na palčivosti, hovor milenců a tváří soumraku, chuť toulat se, uvolnit latentní stres, políbit ji, polibkem milence, něžně a opravdově, jako poprvé, blues letní noci. Neviditelne cikady šelesti...

...později též noci přivírám víčka a pluji hudbou v objetí poezie 

    mořem slov odpoutaných od skutečnosti 

     monumentální staccato pilíře zvuků 

      víří mi hlavou...

     plnou jazzu nalitého koňakem, opuštení, strohé nedopsané intimnĕ psané letargii únavy noci, vzpomínek na přítele cestujícího vesmírnými světy, vyprávěním, příběhy o mé matce, jejím utrpení, jejím nesmířením se z bolestí a skutečností, to ze strachu z neautentického života vzniká strach ze smrti v srdci? Lekce usebrání se v hodině noci, vize nočního města, rozmlžené čočky zrcadlící tisíce luceren a nad nimi hlas básníka vznášející, šeptající do hudebního ruchu, smrákající se distorze částic, pixelů a forem, hlas opojený hladem po naplnění touhy, jež je bezedná, nezanika ani nekončí jako život duše, mysli, spojených nádob vědomí, nesmiritelnych protikladů vzdalující se zdánlivosti verše a samoty srdce, jež září v tence vyhloubené prosklené nasáklé krví, doutnajícím poznáním a hlubokou aurou nedosazitelné velikosti, uchopující péči o duši, jež je synonymní péčí o smrt a pokračování života, života jedné vášně...

...později téže noci přivírám víčka a ocitám se v šíleném gejzíru novotvarú a sublimných tónú, vstávám a ocitám se sám před sebou a tvořím z duše jediný monolog nevysvetlitelného proudu, ve snech o vlnách a oceánu je touha po svobodě, mimo stísneny rozmarný pocit nepochopení, v jejím dřímání je tklivé klubko rozporu, jež mne zve k jeho rozřešení, obejmi ji a buď jí nablízku, nablízku, nablízku.