Vše se stále točí.

Bolavá planeta, točí se a točí, slzy jí stékají z očí,
jak hrachy se kutálejí nad tou lidskou bídou,
nad nůžkami čím dál více rozevřenými, nad rozdílem mezi bohatými a chudými.
Ona modrá planeta, zákonem džungle svázaná, nasáklá krví všeho druhu,
stále se točí v bludném kruhu.

Kdy už to vše skončí, kdy do ní narazí jiná planeta, a vše na kousky rozmetá?
Potopa již prý nebude, konec prý přijde z hůry, na okna narážejí můry,
chtějí za světlem, jak jsou bláhový, kdy přijde konec, to vám nikdo nepoví.
Ale až přijde konec našeho fyzického bytí,
a naše Duše roztáhnou křídla tak jako ty můry, pak proletí nejen sklem,
proletí vším, i ocelovými vraty, jó, to budou zvraty.

Někteří z nás pak rychle pochopí, že Duše, naše Já, se bude točit zase dále,
jen si odpočne Tam Doma, a pak zpět se zase vrátí na tu naší uslzenou planetu,
ha!, ženský klín, hlavička už je tu.