Devět

Slunko schovalo se za těla z panelových stěn

A koutek našich životů potemněl

Vylezu na nejvyšší bod světa

A z dvanáctého patra pozoruju hlen

Mlhy lepící se do kapesníku města

Co zmuchlaný mizí v kapse sna

              Ale proč lokály se nerozsvicí?

V tu chvíli jen mimoděk

Zaslechnu jak kdosi křičí

„Vždyť neni ani devět“